Vlkovice

Vlkovice patří mezi starobylé tepelské obce. Jejich stáří se blíží úctyhodnému tisíci let. Vlkovice existovaly již v době Hroznatově (1160-1217) a už tehdy jimi procházela stará zemská stezka od Žandova. Správní obec III. typu Mariánské Lázně mohou být se svými 220 lety Vlkovicím nanejvýše pravnoučetem.

Vlkovice (650 m. n. m.) leží v jihozápadním cípu Tepelské vrchoviny v oblasti, nazývané odedávna Tepelský Rank. Jsou vzdušnou čarou přibližně 2 km od Úšovic, místní části Mariánských Lázní, 3200 m jihovýchodovýchodně od mariánskolázeňského nádraží, resp. 4000 m jihojihovýchodně od římskokatolického kostela v Mariánských Lázních. Místní částí obce s převažující rekreační funkcí je Martinov (800 m jižně). Obec je položena v mírném svahu a má dosud stále patrnou okrouhlici, kterou jen na jihovýchodě narušila karlovarská železnice (1898) a výstavba zdejšího nádraží. Zajímavostí je, že náves byla prostornější než je v okolí obvyklé. Obec se nachází mimo hlavní doprvní trasy. Nejvýznamnější dopravní silniční spojení s blízkými Mariánskými Lázněmi představuje Karlovarská silnice. Obec je poměrně významnou železniční zastávkou s nádražím, vybudovanou již v roce 1898. Železnice představuje významnou veřejnou službu, zejména při dojíždění za prací. Obcí dále prochází místní silnice III. třídy, která vede od severu z Mariánských Lázní kolem dnes hotelu Krakonoš, kolem hájenky U Müllerů (čp. 48), přes most nad Karlovarskou silnicí. Z Vlkovic pokračuje silnice do Holubína. Tato silnice se budovala v letech 1906-1907 po trase Mariánské Lázně – Dolní Kramolín. Po vlkovickém katastru vedla od hotelu Krakonoš až na hranici katastru Martinova, na tzv. Vysokou silnici (670 m n.m.). Současně byla vybudována odbočka z této silnice do Zádubu a při rozcestí tam zřídil Engelbert SEITZ svůj letohrádek (čp. 48, dnes U Müllerů). Do okresní silnice ústí řada spojek, jejichž důležitost je dnes diametrálně odlišná od dřívějška: 1. zleva uváděná silnice do Zádubu od hájenky U Müllerů (čp. 48), 2. zleva nová důležitá přípojka z Karlovarské silnice z Úšovic – dnes nejvýznamnější dopravní spojení, 3. zprava bývalá zemská silnice Cheb-Praha, která byla v minulosti po staletí hlavním a nejvýznamnějším spojem. Z Úšovic prudce stoupala vzhůru po svahu Tepelské vrchoviny, procházela Vlkovicemi směrem na Milhostov, Ovesné Kladruby a dále na Teplou. Tato Úšovická silnice dnes ústí u tzv. morového kříže na naši silnici. Dnes je zkratkou pro kola a pěší. Kdysi nejdůležitější silnice, přestože je místy asfaltová, je dnes sotva průjezdná pro auta. Ale ještě před sto lety byla na mapách hlavním spojem do Mariánských Lázní. Pokračování prastaré silnice z Vlkovic do Milhostova je po špatné úvozové cestě, která asi po 400 metrech zaniká a zcela chybí asi 700 metrů. Její někdejší trasu dnes sleduje železniční trať. Obnovení této silnice v úseku Mariánské Lázně – Vlkovice by výrazně zlepšilo dostupnost obce ze směru od Mariánských Lázní. 4. místní odbočka ze silnice za Vlkovicemi po necelých dvou kilometrech míří vlevo dolů do Martinova, jako jediný příjezdový spoj do této vsi. 5. odbočka vlevo na okresní silnici do Pístova byla budovaná až po roce 1921 a dnes je rovnocenná se silnicí do Holubína. Z Vlkovic ještě klesá úzká úvozová cesta na východ, vede pod železničním viaduktem dolů ke koupališti a zaniká. Při levém břehu Jilmového potoka (mimo katastr) běží nová svážná cesta po celé délce potoka. Vlkovice se nachází v CHKO Slavkovský les. Obec má vlastní vodovod a kanalizaci. V roce 2008 se podařilo zprovoznit vlastní čističku odpadních vod. Významným majetekem obce jsou obecní lesy.

Historie obce

Důležitá zemská cesta z Chebu, jejíž trasa Žandov – Úšovice – Vlkovice – Ovesné Kladruby – Teplá byla prastará, byla zřejmě příčinou vzniku Vlkovic. Je pravděpodobné, že je stezka starší než některá zdejší sídla, která byla při této zemské stezce zakládána. Bohumil BROUKAL vyslovoval domněnku, že šlo pravděpodobně dokonce o starou keltskou stezku. Vlkovice byly založeny na mírném a příznivém jihovýchodním svahu, třebaže v poměrně vyšší nadmořské výšce (650 m n. m.). Na obzoru je Podhorní vrch (846 m n. m.). Ačkoliv se z pohledu od Vlkovic vůbec nejeví jako nejvyšší hora Tepelské vrchoviny, byl kdysi považován dokonce za nejvyšší horu Čech. Založení Vlkovic bylo stejné jako u všech okolních obcí – vznikla okrouhlice v kruhu osm dvorů. V sousedství byla výjimkou jen obec Ovesné Kladruby, založená se 16 dvory a s rozměrnou návsí, připomínající chodská sídla. Vlkovice sice patřily mezi malá sídla, ale vyznačovaly se solidní návsí, na které bylo možno později stavět chudá chalupnická stavení, v této krajině nazývaná německy „Chaluppen“. Okrouhlice je dosud patrná v západní a jižní části. Centrální stavbou obce se stala v 19. století škola (dnes obecní úřad), která s dalšími staveními ve svážné návsi, zaplnila náves s rybníčkem, jejíž někdejší význam už dávno zanikl. Lze soudit podle jiných vesnic, že také zakladatelé Vlkovic přišli sem z Žatecka, z kraje Lúčanů, třebaže bude stále obtížnější snést o tom důkazy, například jazykozpytné či archeologické.

Obec zůstávala po staletí zemědělskou prosperující obcí, bez hornické a jiné činnosti; třebaže se tu nacházejí stopy po hornické činnosti, zvláště v severní části katastru. Co se týká lučních ploch, nejvíce jich bylo na severu a východě katastru. Vlkovické lesnosti tvořily zalesněné svahy Tepelského ranku. Nebyly hlavním příjmem, ale byly pro obec důležité. V nejstarší době procházela obcí zemská silnice, která ovlivňovala obec dvojím směrem: pozitivně možnosti kupecké při průchodu obchodníků, negativně kvartýrování vojsk a časté plundrování a požáry obce. V 19. století měla obec už vlastní školu (dříve chodily děti do pístovské školy) a také první progresivní zemědělskou školní výuku v kurzech. Od roku 1898 se zvýšil význam obce výstavbou železniční trati a nádraží, což ovlivnilo příznivě růst počtu obyvatel i ekonomické možnosti (dojíždění do zaměstnání v Mariánských Lázních a v Karlových Varech, přeprava zemědělských výrobků a dřeva). Blízké rekreační centrum Hřebínek po roce 1945 ukazovalo na možnosti příměstské rekreace pro podniky, ale plné využití tímto směrem obec teprve čeká. Nejnovější pokusy o založení golfového hřiště po roce 1990 se nerealizovaly. První písemná zpráva. Poprvé jsou Vlkovice písemně uváděny v soupise majetků tepelského kláštera v potvrzovací listině papeže Řehoře X. z 23. 5. 1273 jako „Vulcouici“. Slovanský původ je u Vlkovic nesporný. Dokazuje to nejen běžné jméno podle vlků, kdysi v okolí četných, ale i okrouhlicový základ obce a některé pomístní názvy, nesporně slovanské – z nejstarších dob. Roku 1459 uvádí se v archivním materiálu Teplé „Wlkowicze“ a teprve v době, kdy byly vsi dočasně pod bečovským Janem Pluhem, docházelo k nesmírnému zkomolení všech českých názvů převzatých vesnic. V roce 1542 napsal bečovský německý písař poprvé název „Bülkowitz“. Na časy těchto komolení v nové době německé obyvatelstvo navázalo a prohlašovalo je za historické, přestože existovaly jiné názvy starší. Ale i v pozdějších stoletích zůstal patrný původní český název. Název od substantiva „vlk“. Z roku 1575 je zápis chebského písaře „Wilkowitz“, který nakonec v němčině zakotvil. SCHALLER (1788) psal „Wlkowitz“, SOMMER (1838) připomínal: „kdysi Vulkowice, původně však Wlkowice“. PROFOUS odvozuje název od osobního jména Vlk, které bylo velmi časté. V Čechách jsou pouze dvoje Vlkovice. Druhý jmenovec leží 5 km od Lišova na Třeboňsku (poprvé v listině z roku 1447). Názvy s „vlky“ má však v Čechách mnoho obcí. Celkem je 11 Vlkovů, 4 Vlkanovy, Vlkáň, dvoje Vlkančice, Vlkaneč, Vlkanice, Vlkava, troje Vlkonice, dva Vlkoníny, Vlkopesy, Vlkosovice, Vlkošov, Vlková, Vlkovec, Vlkýš.

5.1. Často přepady ze zemské stezky. Vlkovice trpěly od nejstarších dob průchody vojsk i lupičů, přicházejících po zemské stezce. Tepelské anály uvádějí, že 19.září 1502 dorazil do vsi houf 150 pěších vojáků a 300 jezdců na koních pod vedením jakéhosi Heinricha Rottera z Míšně a z pouhé loupežnické lačnosti podpálil Vlkovice a celou obec vyraboval. Všechen dobytek ze vsi a z okolních obcí byl vyhnán, ve Vlkovicích bylo zabito šest mužů a 20 dalších bylo zajato a odvlečeno do Německa. Husitství. Ještě starší zprávy se týkají husitských dob, kdy se celé Pístovsko připojilo k husitské víře proti tepelskému duchovenstvu a konaly se hony na klášterní duchovní. Na Pístově byl vášnivý husitský kazatel, který povzbuzoval sedláky proti katolickým kněžím. Vzpoury proti vrchnosti. Ne zrovna přátelský vztah zdejších poddaných k tepelské vrchnosti pokračoval i později, kdy došlo k selskému povstání proti opatovi Petrovi a tepelští měšťané zajali opata. Došlo ke krveprolití a k potlačení povstání vojskem, po němž museli sedláci složit potupnou přísahu poddanosti a věrnosti klášteru, což jistě nebylo z vlastního popudu, ale z násilného donucení. Odtržení od kláštera Teplá za bečovských Pluhů. Obec zůstávala od založení kláštera Teplá jeho majetkem až do zrušení vrchnostenského poměru (1848). Výjimkou byla dvě kratší období v 16. století. Tehdy český král Ferdinand I. ve finanční tísni zastavil v roce 1530 Hansi Pluhovi z Rabštejna na Bečově a Kynžvartě 18 klášterních obcí v okolí – zprvu s výjimkou Úšovic, Vlkovic, Milhostova, Ovesných Kladrub a Mrázova, za 10 000 zlatých. Z toho usuzujeme, že vyňaté obce měly pro klášter větší význam těchto obcí — snad z důvodů těžby rud v okolí Úšovic, ale především proto, že ležely na důležité zemské stezce (např. Milhostov měl ještě 1945 pomístní název Egerer Strasse). Tato výjimka však netrvala dlouho, neboť zástavní listinou z 2. února 1534 byl donucen tepelský klášter vzdát se ještě obcí Úšovice – Vlkovice – Milhostov za 2 000 zlatých. Podle listiny ještě 6 let po smrti Hanse Pluha, tehdejšího zemského kancléře, měly obce zůstat Pluhům a teprve pak směla být zaplacena dlužní suma s úroky. Později se však kancléřův synovec Kašpar Pluh postavil odbojně proti králi a za to byl označen za rebela a všechen majetek zkonfiskován. Zastavené vesnice se tak vrátily klášteru dne 19. prosince 1549 bez vyplacení půjčky. 5. 5. Vznik tzv. lesní rezervace. Vsi připadly zpět klášteru nikoliv však zdejší lesy, které dosud patřily jednotlivým tepelským vesnicím. Všechny lesnosti (kdysi rozlehlý hraniční hvozd) byly vyhlášeny jako „královské montánní lesy“ a rezervovány pro císařský a královský erár. Z té doby pochází i název těchto lesů – Císařský les. Tak se pak celému území lidově i oficiálně říkalo. Co do vlastnictví týká, šlo sice stále o tepelské majetky, ale protože nebyly v roce 1549 řádně vyplaceny, zůstaly rezervovány c. k. eráru. Po staletích nezbylo opatu Trautmannsdorffovi, pokud chtěl část tepelských majetků znovu získat pro založení lázní, aspoň nejnutnější lokality kolem minerálních pramenů, než aby zaplatil 11000 zlatých odstupného. Ostatní lesnosti zůstávaly v rukách c.k.komory a byly rozprodány až po roce 1850! 5. 6. Protestantismus ve Vlkovicích. Za bečovských Pluhů (1530-1549) dochází k vpádu protestantismu na Tepelsko, a především do obcí, zastavených králem a klášterem bečovským Pluhům. Klášterní opat Jan Krátký (opatem 1535-1559) nemohl nijak zasahovat do nyní pluhovských obcí, a to umožnilo protestantismu jeho rychlé rozšíření. Nad to, když zanedlouho, v roce 1556, byly opět vesnice zastaveny, tentokráte pánům Šlikům. I tehdy se však vrátily klášteru. V této neklidné době se krajina stává celá protestantskou. Luteránští kazatelé z Mnichova, z Pístova a dalších vesnic přicházejí do tepelského kláštera a ostře vyžadují od klášterních otců, aby také oni přijali nové luteránské učení. Opat Jan Krátký byl proti nim bezmocný, ale jeho následovník opat Jan Myší král (opatem 1559-1585) využil nových poměrů, kdy už byly vesnice odňaty Pluhům, vráceny od Šliků, a sedláci zůstali osamoceni a nemohli se příliš bránit. V únoru 1583 vyhlásil opat na klášterním panství, v každé vesnici, úplný soupis poddaných podle víry, s dělením na katolické a protestantské. Podle seznamů vybral vzpouzející se vesnice, zaměřil se na ně a neváhal užít pohrůžek, trestů i násilí.

5. 7. Návrat ke katolicismu. Tvrdošíjní protestanti na Pístovsku však nebyli ochotni se vzdát nové víry, která jim mimochodem připomínala husitskou víru. Další opat Mathias Göhl (opatem 1585-1596) proto vyslal na Pístovsko jako kazatele klášterního převora Adama Rudricha se všemi pravomocemi včetně násilí. Tento rodák z Wunsiedelu zvolil nejtvrdší tlak. Jménem opata vyhlásil jako jedinou podmínku dalšího pobytu na Pístovsku – přejít zpět ke katolické církví. Kdo se nepodvolí, ztratí dvůr a všechny své majetky a musí se s rodinou vystěhovat. Tak donutil novým násilím sedláky přejít zpět ke katolické církvi. Ještě první generace poddaných, nedobrovolně a proti své víře, násilím převedená pod katolicismus, se dožila třicetileté války. Nepochybně se očekávala pomoc od protestantských Švédů, ale poddaní byli zklamáni jejich krutostí, která byla stejná jako u císařských vojáků, kteří byli hlavním donucovacím nástrojem kláštera. 5. 8. Švédově v kraji. Podle ústního podání došlo v místech severně od Vlkovic, zvaných „Föichzat“ k bitvě mezi Švédy a císařskými. Bitva skončila porážkou Švédů, kteří tu dokonce ztratili plukovní válečnou pokladnu, když ji vhodili do bažiny, aby se nedostala do rukou císařským. Zemská cesta, dosud plně funkční jako hlavní, byla příčinou další bitvy mezi oběma stranami, prý na poli sedláka Windirsche z čp. 1. Ústní podání o bitvě na tomto místě potvrzovaly v minulosti četné nálezy jezdeckých ostruh při orbě tohoto pole. Jejich tvary odpovídaly době třicetileté války.

6. Berní rula (1654) a selské povstání (1680) 6.1. Berní rula. Na rozkaz císaře Ferdinanda III. byla sepsána po třicetileté válce berní rula (1654) a v ní nacházíme nejstarší jména rodů ve Vlkovicích. Je tu jmény uvedeno 10 sedláků, 3 nově osedlí, 2 chalupníci (Chaluppner) a 1 zahradník (Gärtner = drobný obyvatel, zde žijící, ale bez rolí). Jména sedláků: 1.Vít Heidl, 2. Jiřík Wodinger, 3. Jan Trenck, 4. Vít Schott, 5. Václav Schott, 6 Jiřík Kastl, 7. Jan Leschka, 8. Jan Zemsch, 9. Jan Weber, 10. Ondřej Skála; 11. nově osedlý 1653 Ondřej Turba, 12. nově osedlý 1654 Jan Schegerer 13. nově osedlý 1654 Jiřík Schott. Z chalupníků zde žili 1. Ondřej Fritsch, 2. Ondřej Weber a zahradník Lorenz Šmied, který byl sice bez polí, ale se 4 kravami a 2 sviněmi. Nejméně dvě jména byla česká – Ondřej Skála a Jan Leschka (=léčka). Celkem bylo v užívání 289 strychů rolí (83 hektarů) z toho 80 strychů ozimů (23 ha) a 131 strychů jařin (38 ha); dále 41 potahů, 27 krav a 70 jalovic, 54 ovcí, 39 sviní. Z deseti sedláků měl každý 5 – 6 hektarů polí; více by asi neobdělal. 6.2. Selské bouře roku 1680. Těžce doléhající zvyšující se robotní povinnosti přinutili sedláci, aby se vzbouřili. Na jaře 1680 odmítli robotovat. Mezi vzbouřence patřili i vlkovičtí sedláci. Po potlačení selského povstání vpadl do krajiny mor a mnohé rodiny ztratily živitele. 6.3. Kvartýry vojsk. Následovaly války 1742-1743 o dědictví trůnu, sedmiletá válka 1756-1763 až po války napoleonské. Tyto války jistě postihly i Vlkovice průchody vojsk a kvartýrování vojsk ve vsi. Po bitvě národů u Lipska v roce 1813 projížděly ruské jezdecké trupy Vlkovicemi a rychtář Wurdinger z čp. 5 byl předvolán, aby bylo postaráno o koně, krmení a jídlo. Každému vojáku měl být podán z okna dvorů chléb s máslem. Vojákům to však nestačilo a znovu se řadili u oken pro chleba s máslem.

Atraktivity v obci

14. Vlkovický tunel

Těsně nad Stanovištěm stoupá po svahu Tepelské vrchoviny Karlovarská železniční trať. Nejdelší tunel v blízkém okolí je VLKOVICKÝ TUNEL skrze vrch Hůrku. Je dlouhý 240 metrů a zakončuje stometrové stoupání 4 % na trase dlouhé 2,5 km z Mariánských Lázní (563 m n. m.) do Vlkovic (655 m n. m.). Vlkovický tunel se stavěl od 10. září 1896 do 18. února 1898. K porovnání tunelů – na trati Cheb–Plzeň je nejdelší tunel u bývalé Josefovy Huti u Pavlovic. Je dlouhý 228 metrů, budoval se v letech 1869-1870.

15. Karlovarská železnice

Výstavba Karlovarské železniční trati – mezi Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary – koncem 19. století ovlivnila osudy Vlkovic, této doposud čistě zemědělské obce, a dotkla se i půdorysu této, do té doby čisté okrouhlice. Umožnila řadě lidí zaměstnání v Mariánských Lázních. Když 17. prosince 1898 vyjely na Karlovarské trati první dva vlaky z obou směrů, křižovaly se právě zde na slavnostně vyzdobeném nádraží ve Vlkovicích. Hned po roce 1900 se projektovala další lokální dráha a Vlkovice se měly stát její železniční křižovatkou. Šlo o projekt Falknovské železniční trati přes Rájov a Sítiny do Sangerbergu ( Prameny), přes Město Litrbachy (Čistá) do Falknova (Sokolov). Vlkovice byly vybrány jako výchozí bod zřejmě z toho důvodu, že zde byla karlovarská trať již vyvedena na Tepelskou vrchovinu. K výstavbě po roce 1914 však už nedošlo. Počátky. Důležitost železniční trati Mariánské Lázně – Karlovy Vary byla uznávána od počátků budování tratí v západních Čechách. Stavbě předcházela výstavba železniční trati Plzeň-Cheb, povolená císařským dekretem z 22. srpna 1865 a jejíž provoz byl zahájen 28. ledna 1872. Již v té době existoval záměr navazující lokální trati z Mariánských Lázní do Karlových Varů a připravována její výstavba. Ale spory o vedení trasy železnice protáhly její realizaci o třicet let! V letech 1890-1898 už jezdil pravidelně mezi lázněmi omnibus se šestispřežím. Cesta mezi lázněmi trvala 4 hodiny. Byl to poslední pokus zachránit nostalgický obraz přepravy hostů s postilióny, zájezdními hostinci, s kočími, stájemi. Překážky. Pára a elektřina přesto vytlačila omnibusy i přes třicetileté zpoždění, které způsobily různé příčiny. Každou obec totiž zajímala pouze část trasy v jejím okolí a výstavba vlastního nádraží. Když obec neprosadila to, co chtěla, ztratila zájem a odstoupila od jednání. Například městečko Sangerberg chtělo za každou cenu vlastní nádraží i za cenu velké vzdálenosti. Navrhovalo své nádraží na zastávce obce Louka, když předtím původní nádraží Sangerberg na plzeňské trase ve Staré Vodě neudrželo. S nádražím ve Staré Vodě byl vůbec velký problém. Nádraží leží na katastru Staré Vody. Přesto mělo původně tabuli Kynžvart – Sangerberg. Obec Stará Voda proti tomu protestovala a žádala nahrazení svým jménem. Argumentovala tím, že na tabuli uvedené obě města leží značně vzdálena. Ale neuspěla. Když byl Kynžvart později vyhlášen úředně lázněmi (Bad Königswart), byl definitivně odstraněn druhý název vzdáleného Sangerbergu (dnes Prameny) a zůstala jen tabule „Lázně Kynžvart“. Dodnes. Také v Mariánských Lázních vznikl problém s trasou Karlovarské železnice. Předložený projekt vedl železnici od nádraží přímo lázněmi k Lesnímu prameni, odtud měla stoupat po svahu ke kamenolomu (dnes Esplanade) a vzhůru do Závišína přes Rájov, Sítiny a Mnichov do údolí Teplé, kde navazoval na dnešní trať. Díky starostovi Herzigovi zůstala tato nedomyšlená trasa, která měla vést středem lázní, nerealizována a obtížné stoupání na Tepelskou vrchovinu bylo řešeno dnešní trasou se stoupáním nad Stanovištěm a proražením Vlkovického tunelu. Trvalo mnoho let než došlo k povolení a k zahájení výstavby karlovarské železniční trati. Základní kámen k trati byl položen 5. prosince 1895 v městě Teplá, které bylo tehdy sídlem okresního hejtmanství Teplá. Krátce na to, v prosinci 1895, začaly první ostřelovací práce pro tunel u mlýna Rohrmühle. Financování. Stále zůstávaly nejasnosti kolem financování. Se zpožděním dochází k založení akciové společnosti „Železnice Karlovy Vary-Mariánské Lázně“ a 21. května 1896 je vydáno koncesní povolení císařem Františkem Josefem I. Základní kapitál společnosti činil více než 1 milión zlatých. Náklady stavby však dosáhly 10,7 miliónu korun. Výstavba. Trať stavěla v letech 1895-1898 státní společnost „Österreichische Staatseisenbahn“ z Vídně. Stavbu rozdělila na sedm dílů a na stavbě pracovaly čtyři firmy – firma MAREK, Emilio PALETTI, TAMPIER a Emanuel RUBRITIUS. Z nich italská firma Emilio PALETTI měla více než 700 Italů a prováděla především trhací a tunelové práce. Pracovalo tu mnoho pomocných dělníků z Jižních Tyrol, Chorvatska i Rumunska a také domácí – celkem 1400 pracovníků. Cizí pracovníci bydleli v provizorních dřevěných barácích při trati (základy po baráku jsou například vpravo u vjezdu do tunelu od Vlkovic). Někteří ze zahraničních dělníků se tu oženili a usadili. První zkušební vlak vyjel již 20. října 1898, ale dojel jen do Bečova. Měl 7 nákladních vagónů a jeden osobní. Další trasa nebyla dosud hotova. Až 7. listopadu 1898 projely tři lokomotivy na kontrolní jízdu po celé trati. Ve vlaku byli zástupci ministerstva železnic z Vídně a ze stavebního železničního ředitelství z Plzně. Ke kolaudaci došlo až 12. prosince 1898. Jelo se do Karlových Varů a zpět do Mariánských Lázní, kde byly podepsány příslušné dokumenty. Trať z Mariánských Lázní do Karlových Varů je 53,4 km dlouhá, má 19 železničních stanic či zastávek, 7 tunelů, 20 mostů a viaduktů. Nejvyšší bod trati je v Ovesných Kladrubech (710 m n.m.), nejnižší nádraží Karlovy Vary (376 m n.m.). Zahájení přepravy. Dne 17. prosince 1898 byla oficiálně zahájena pravidelná.doprava. Ráno v 5:42 hodin vyjel vlak z Karlových Varů a v 7:10 hodin vlak z Mariánských Lázní. Křižovaly se ve Vlkovicích. Každý vlak měl 2 lokomotivy a 10 vagónů. Na trati zdravily první vlak stovky lidí s prapory a na nádražích vyhrávaly dechové kapely, střílelo se z moždířů a všude vlály vlajky a girlandy. Největší účast veřejnosti byla v Teplé a v Bečově. V Teplé probíhaly mimořádné oslavy, kterých se účastnil nejen starosta se zastupitelstvem, ale také opat Clementso, spolky válečných veteránů, pěvecká sdružení a bezpočet obyvatel. Celá trať měla zprvu jen 11 stanic! Přes Krásný Jez vlak jen projížděl, protože obec odmítla zaplatit povinný příspěvek na železnici. Spor s Krásným Jezem se vlekl pak ještě celý rok. Celé slávě předcházel nepříjemný spor o dvojjazyčné nápisy na nádražích, které nařídilo ministerstvo železnic ve Vídni a proti kterému se zvedl odpor místního obyvatelstva. Úspěšné začátky. Zanedlouho začal jezdit na trati i rychlík a trať se stala druhou nejrentabilnější tratí v Rakousko-Uhersku. Za první pololetí 1899 tu činily příjmy 128 000 zlatých. Majitelem železniční trasy byla akciová společnost „Železnice Karlovy Vary-Mariánské Lázně“, která dráhu stavěla. Na trase z Bečova do Teplé bylo využito prvních pěti kilometrů společné železniční trati Bečov-Rakovník. Personál vlaku tvořil strojvůdce, průvodčí a u balíkového provozu tři zaměstnanci dráhy. Zprvu jezdily denně 4 osobní vlaky a jeden nákladní. O sezóně od 1. června do 31. srpna jezdil navíc rychlík . Ceny jízdenek byly odlišeny podle tří cestovních tříd: 1. třída byla 2,80 rakouských korun, 2. třída 1,87 rakouských korun, 3. třída platila 0,93 rakouské koruny. Zestátnění. V roce 1925 byla železniční trať zestátněna a přešla pod Československé státní železnice a s nimi přešly na tuto trať i celostátních předpisy a organizace. Za války. V roce 1935 byla ukončena výstavba karlovarské přehrady, což zvýšilo atraktivitu i frekvenci veřejnosti. Za druhé světové války vzrostl význam nákladové přepravy. V roce 1945 však poškodily americké vojenské stíhačky řadu nádraží a vagónů na trati. 17. dubna 1945 bylo rozbombardováno karlovarské dolní nádraží. Také vlkovické nádraží bylo napadeno. Ukazovaly se prostřelené koleje! Teprve 15. června 1945 mohl být obnoven provoz na trati. Poválečný vývoj. Po válce bylo postupně rušeno mnoho polních a lesních přejezdů přes trať. V letech 1946-1950 byly dokonce zavedeny rychlíky na trati Praha-Mariánské Lázně-Karlovy Vary a v roce 1952 jezdil přes Mariánské Lázně rychlík až z Moskvy. Po roce 1952 zůstal železniční trati jen lokální význam. V roce 1967 vyjela naposledy parní lokomotiva a nasazeny jen motorové Dieselovy lokomotivy. Nádraží v Karlových Varech bylo v roce 1987 strženo a jeho výstavba byla dokončena až po dvaceti letech. V září 1988 proběhly velké oslavy 90. výročí otevření trati na podporu výstavby Dolního nádraží. V devadesátých letech několikráte proběhla zpráva o záměru zrušení této železniční trasy, což vyvolalo velké rozrušení veřejnosti. Jiným navrhovaným řešením byl převod do soukromých rukou. Konečné záměry nejsou známy.

16. Samoty v okolí

Na pozemkovém katastru Vlkovic se nacházela řada samot, založených v různých letech (bližší vztah však měly k Mariánským Lázním): čp. 34 – výletní kavárna CAFÉ HOCHWALD postavena před 1913 kavárníkem Michalem Fischerem; po druhé válce majetek zkonfiskován a vznikl HVOZD jako rekreační středisko podniku Spolany Neratovice, po roce 1990 hotel kavárna a restaurace BEROLINA s 19 lůžky a dančí obůrka v sousedství čp. 44 – kavárna ZOO AM BERG se zaniklou zoologickou zahradou Juliána Kreisela v provozu v letech 1931-1945 (viz kapitola o ZOO) čp. 45 – výletní kavárna na vršku 700 m n. m. CAFÉ STEINBÜHL majitel býval největší vlkovický sedlák Windirsch; stavěla se roku 1913 na vršku Hřebínek (Steinbühl) jako Windirschova kavárna pro lázeňské hosty, staviteli byli Ing. Engelbert Gibitz a Ing. Josef Forberich (týž, který postavil Kapličku lásky v lázních, kostel sv. Anny ve Velké Hleďsebi aj.). Až v roce 1933 sem zavedl elektřinu plánský Hanika pro majitele Johanna Windirsche. Windirschům patřil ve Vlkovicích také hostinec v obci, který býval v místech čp. 9 a 27. Po válce zde byla kavárna Hřebínek, pak ZÁTIŠÍ, též VÝSLUNÍ, a vzniklo tu rekreační středisko tiskáren Stráž Plzeň na vršku Hřebínek; dnes nejsou majetkové poměry známy. čp. 46 – Vila GOLD; po válce Vila TICHO – majitelkou Marie Crhová, na rozcestí vycházkové cesty v lese u vodárny společně s čp. 47. čp. 47 – Vila KRAUS; po válce Vila HORYNA – majitelem pan Vojtěch. čp. 48 – hájenka SEITZ (Landhaus Seitz) na rozcestí okresní silnice s odbočkou na Zádub, před válkou majitel Engelbert Seitz; jeho syn Franz Seitz zemřel 18. 10. 1944 na frontě v Alpách. Dnes hájenka U MÜLLERŮ s malým rybníčkem, garážemi. čp. 49 – hájenka NASCHAUER, po válce hájenka U TŘÍ SMRKŮ, majitel pan O. Vokál. Nejmladší – z třicátých let – jsou vily HOCHRAIN, OTTWILL a LAPPERT.

17. Zoologická zahrada

Vznikla v roce 1931. Zvířat tu zprvu nebylo mnoho — srnky, opice a nejvíce sem lákala děti jízda na ponících. Mariánskolázeňská zoologická zahrada měla krátkou, ale zajímavou historii. Lázeňští hosté na vycházce sem přicházeli pěšky po silnici z Mariánských Lázní do Vlkovic, ze které odbočili na vozovou cestu, lemovanou mladými topoly. ZOO byla dosud neznámou atrakcí, jaká tu široko daleko nikde nebyla. Nejvíce ovšem přitahovala mládež. Zoologickou zahradu založil rytmistr ve výslužbě Julian KREISEL. Pocházel z Děčína a říkalo se, že prý je původem Polák. Kreisel tu zčásti zakoupil, zčásti pronajal osm hektarů půdy a koncem dvacátých let si nechal zhotovit projekt ZOO. Plány mu připravili architekti Lossow a Kühne z Drážďan. Jejich realizaci provedl mariánskolázeňský architekt Josef FORBERICH se svým zetěm Ing. Gibitzem. Potřebný kapitál získal Kreisel, jak tehdy alespoň šeptali pomlouvači, z hracích peněžních automatů, které pronajímal lázním a hotelům v městě. V neděli 7. června 1931 bylo mariánskolázeňské ZOO slavnostně otevřeno. Centrem areálu ZOO AM BERG, byl dřevěný srub, složený z hrubých smrkových kmenů. Srubu se říkalo OLD SHATTERHAND a byl postaven po vzoru Divokého Západu a vybaven starými loveckými a vojenskými zbraněmi, na zdech bylo paroží a různé zvířecí kůže z cizích zemí. Byly tu rozmanité kuriozity jako kulovnice, revolvery, lovecké zbraně a nechyběly ani staré hodiny, malované truhly, skříně, sochy, historické obrazy, talíře, mísy a džbánky. Na stěně visel vyřezávaný krucifix. Srub sloužil jako kavárna i bar. Reklamní letáček uváděl bar OASE-BLOODY-FOX se specialitami likérů a vín. Vedle v blízkosti byla restaurace s grillem. Zde se nabízel pestrý výběr včetně rybích specialit. Grilování se provádělo přímo pod širým nebem – na otevřeném ohni se tu opékaly vuřty, což byla tehdy nová, milá, neznámá atrakce pro lázeňské hosty. Kreisel prodával vlastní limonády (existují uzávěry lahví s jeho jménem). Hned vedle restaurace pak stála dvoupatrová vyhlídková věž, která, ač nebyla nijak vysoká, poskytovala pěkný rozhled po krajině, především na Plánsko směrem k Přimdě. Velká terasa před srubem byla zaplněna stoly a židlemi a sloužila jako zahradní kavárna. Stranou byla sluneční louka pro opalování. Zoologická zahrada měla zvířata v klecích i volně ve výběhu. Velkou radostí dětí byli shetlandští poníci, jejichž chov tu Kreisel založil. Poníci jezdili také v lázních a vozili děti. Přitažlivé byly opičky makakové, velké jen 50-60 cm, pocházející z Jižní Asie. Z ptactva tu byli výři (Uhus), sýčkové (Waldohreulen und Waldkauze), jeřábi (Jugendfernkraniche), různé druhy bažantů všech barev (Gold- und Silberfasane), perličky (Perlhühner), jihoamerický pštros (Nandu) a několik řvoucích, ale překrásně zbarvených pávů. Klece byly rozmístěny mezi stoletými borovicemi a smrky a k nim vedly pěšinky. Z antilop se tu předváděly jelení antilopy (Hirschziegenantilopen) a bůvolec stepní. Nacházel se tu i malý medvěd Nasua. Kreisel ukazoval také pižmové krysy (Bisamratten) z Ameriky, které byly dovezeny do Evropy až roku 1906. Na výšině v lese byl postaven starý dřevěný kříž ze 17. století, který sem Kreisel odkudsi dopravil, a při cestě, ze které byl výhled do krajiny, byl umístěn ještě jeden stoletý kovaný kříž. V roce 1932 v zoologické zahradě přibyli mufloni a dančí zvěř (Mufflon, Damwild), dále orel císařský (Kaiseradler), indičtí mungové, jezevec, mýval (Waschbär), lama, domácí čápi, káně-myšilov (Wespenbussard), jihoameričtí papoušci (Mönchsittich), hrdlička chechtavá (Lachtaube), emu, dále plch obecný (Haselmäuse), Bumschläfer, málo známé zvíře mara – vysokonohý hlodavec ze stepí Patagonie aj. Zvláštní hříčkou přírody bylo kůzlátko se čtyřmi rohy. Mnoho legrace dávala drzá kavka jménem Jakub, která se vozila nejraději na zádech poníků. Ani srnečkové se nebáli. Procházeli mezi hosty-pijáky kávy a loudili o kostku cukru. Zoologická zahrada byla otevřena celoročně – vstup byl 2 koruny, děti do 9 let 1 korunu a školám se dávala sleva 50 haléřů za žáka. Zoologická zahrada měla z počátku autobusové spojení od Panoramy. Místo mělo jediný problém. Kreiselův pozemek (nazývaný Moorbühl) neměl vodu. Ta se musela vozit – pro zvířata i pro hosty – z Vlkovic. O to se starali s velkým elánem za malou peněžní odměnu chlapci z Vlkovic, oblečení do křiklavých indiánských obleků (na což byli velmi hrdí) a kočírující vozíky se sudy s vodou, které táhli poníci. Když nebyl žádný malý pomocník, musel Kreisel sám vyjet s poníky pro vodu. Na svazích vrchu KLINGER směrem k Pottovu údolí jsme nacházeli ještě dlouho po válce stopy Kreiselových pokusných výkopů při hledání vody. Byla tu zašlá vyschlá studánka a hluboko dole, z druhé strany pod vrchem byl drobný minerální pramen, nazývaný Pirát či Skaut. Byl však ze ZOO téměř nedostupný. Dnes je pramen upraven i cesta k němu zespodu Pottovým údolím. Když přicházelo špatné počasí, rozkřičeli se pávi a jejich volání se rozléhalo široko daleko v okolí. Rytmistr Kreisel procházel mezi hosty rovněž v indiánském oblečení. Po městě jezdíval se starou tatrovkou, pomalovanou křiklavě na způsob Divokého Západu a s reklamou ZOO. Byl originálním mužem po všech stránkách. Byl střední postavy, tmavooký, velké zakroucené kotlety, chodíval s bičíkem, na řemeni vodil tři buldoky. Na hlavě míval černou baskickou čapku, nosil jezdecké kalhoty a holinky. Jeho manželka Gerlinda byla z Mariánských Lázní, třebaže se narodila v Košťanech u Teplic (*1894); za svobodna se jmenovala Rückelová. Bydleli v domě Klingenberg na konci Karlovarské ulice. Poznali se v Mariánských Lázních za první světové války, ale svatbu měli 23. listopadu 1916 v Praze u sv. Jindřicha. Kreisel prováděl také pojišťování u pojišťovny DONAU. Gerlinda KREISELOVÁ (později se psala Beatrix) byla stejně samorostlou duší. Chodila po městě v kalhotech a mužském oblečení, kouřila dýmku a vlasy měla jako muži nakrátko ostříhané. Před sedmdesáti lety bylo takové chování a oblečení ženy naprosto výjimečné – a vyřazovalo ji z tehdejší společnosti. Vždyť ještě v době první republiky bylo vyloučeno, aby se žena na promenádě objevila v kalhotách. Paní Beatrix to však nevadilo. Avšak v létě, když byl rytmistr Kreisel českými orgány zatčen a vězněn v barácích na Ploché dráze, měla obavy z jeho smrti a otrávila se v listopadu 1945 jedem. Z doby druhé války chybějí zprávy o ZOO. Zdá se, že dále fungovala, což je patrné z toho, že po válce, v roce 1945, se tu objevuje na Zoo am Berg jako národní správce pan Jan NEKVAPIL, který byl od 29. 5. 1946 (též národním správcem Savarinu (dnes Maxim) a správcem kavárny na golfovém hřišti. V létě 1951, již za jiného majitele, Kreiselovo Zoo am Berg vyhořelo. Vládlo podezření, že kavárnu zapálil někdo z Úšovic. Místo pak zůstalo opuštěno, zarostlo a po desítkách let je v terénu sotva k nalezení. V padesátých letech se tu objevily letní chaty (první patřila saxofonistovi Janu Novotnému). Když byla vybudována spojovací karlovarská silnice, celé toto, kdysi odlehlé místo dostalo po těchto výrazných terénních změnách docela jinou tvář. Co se stalo s Julianem Kreiselem po válce? Vdovec Kreisel zůstal v Mariánských Lázních a pamětníci vzpomínají, že ještě v padesátých letech pracoval na odpočtech plynu či elektřiny. K zoologické zahradě se už nevrátil. V typických holinkách a dlouhém kabátě býval úšovickou figurkou. Co se týká zoologické zahrady, po požáru (1951) už nebyla obnovena.

18. Staré (vesměs zaniklé) pomístní názvy

Německá vlastivěda (1977) zachycuje podrobně pomístní názvy na katastru Vlkovic. A. Hydrografické: Obecní rybník (Dorfteich) na návsi sloužil pro případ požárů a vzhledem k tomu, že do něho stékaly močůvka, nebyl pro chov ryb, ale zato naplněn husami a kachnami, v zimě se změnil v kluziště. Karlův rybník (Koarlteich) zaniklý, byl jižně od obce při polní cestě do Martinova, k němuž i katastrálně už patřil avšak majiteli byli Engelbert a Marie Schottovi z Vlkovic čp. 12. Rybník Troška (Traschkateicch) východně obce byl napájen potokem Troška či Drážka (Traschka-teich), který pramení pod Závišínem a vlévá se dole do Jilmového potoka. Byl přeměněn po válce na Vlkovické koupaliště. Husí rybníček (Gänsteich) byl severně od obce směrem k Zádubu. Sloužil nejen husím, které měl na starost pasák hus, ale napájel se tu i dobytek. Zanikl zřejmě při melioraci potoka Troška. Neubauerův rybník čili Lauch (Neibauan-Teich) byl pstruží rybníček, západně obce, u svahu dolů k Stanovišti, poblíž železničního náspu. Zanikl. Pět malých rybníčků Peint (Peintteiche), již zaniklých, bylo na lukách severně za obcí a každý z nich patřil jednomu dvoru – Franz Windirsch čp. 1, město Mariánské Lázně (původně Zíkův dvůr) čp. 2, Franz Zeidler z čp. 3, Franz Wurtinger z čp. 5 a čp. 6. Každý rybníček měl vlastní pramínek a sloužil majitelům k bělení prádla. Louky při rybníkách se nazývaly Rybníkové louky (Teichwiesen). Seitzův rybník v blízkosti domu Seitz, kde dříve bývala obecní cihelnička. Dvě tůňky tu prozrazovaly místo získávání hlíny. Ve třicátých letech tu obec upravila místo v řádný rybník, na jehož západním břehu probíhá mariánskolázeňská silnice. V zimě slouží k ledování (k získávání ledu). Rybníček U MÜLLERŮ je malý rybníček u hájenky U Müllerů, 1600 m severně Vlkovic. . Rybníček NA SKÁLE se nachází jako nebeský rybník ve zbytku na vrchu stejného jména, přímo západně obce. Kromě potůčku Troška byl na katastru potůček Felwa (Felwabachl), tekoucí severně obce a napájející troškou vody zdejších pět rybníčků. Dole pod tratí ústí do potoka Troška. Psí pramen (Hundsbrunnen) se nacházel severně obce směrem k Zádubu. Měl pitnou vodu a prý vytékal ze zaniklé hornické štoly. Pottův potok pramení západně od Zádubu a severně od hájenky U Müllerů. Níže na jeho levém břehu vyvěrá v upraveném prostředí kyselka Pirát. Pottův potok a Pirát jsou názvy z Úšovic, zatímco názvy z Vlkovic bývaly jiné. Pottův potok nazývali Klingerův potůček (Klingerbachl) a pramen Klinger (Klingersäuerling). Vlkovice měly více kyselek. Vedle známého a využívaného pramene Pirát (Klinger) tu byla Křovištní kyselka (Gestaudesäuerling), která vyvěrala v houštinách severozápadně obce, při potoce mezi Zádubem a Hřebínkem. Byla dobré chuti, ale neměla jímání. Patřila mezi jako jednoduché železnaté kyselky, tj, s obsahem železa více než 10 mg/f a CO2 více než 1000 mg/l. Zdejší pole se jmenovalo Gstaudahübl. Třetí kyselka s německým názvem Fichzet-Säuerling vyvěrala na severu pod Zádubem. Byla střední kvality, byla cítit sírou; za špatného počasí ztrácela svou chuť a nebyla pitná. Čtvrtá vlkovická kyselka s německým názvem Gäigarll-Säuerling pramenila ve zdejších lukách se stejným názvem – Gäigarlshofwiesen. Při budování železniční trati byla zasypána a zanikla. To bývala nejchutnější kyselka. Vlkovičtí si ji donášeli celé léto na pole nebo domů do sklepa.

B. Orografické:

Vrchů je dost, ale názvově jsou nečetné. Mimo katastr leží výrazný Podhorní vrch, martinovský vrch Skalka (dnes Holina), Zádubská výšina (Hohendorfer Höhe). Na vlkovickém katastru je nejvýraznější malý vrch Hřebínek (dnes též Zátiší, 700 m n. m.) ale je zde řada stejně vysokých vrchů a výšin. Původní katastr Vlkovic sahal až do lokality kavárny BEROLINA, kde 150 m jižně od kavárny dosahuje výšina 742 m n. m. což byl asi nejvyšší bod Vlkovic. Kozí hřbety (670 m n. m. Ziegerücken), tak se říkalo vrškům po západní hranici katastru nad železniční tratí směrem k Úšovicím, s chudou vegetací, ale s nádhernou vyhlídkou na Plánskou nížinu směrem k Přimdě. Byl to pás vrchů: „Vysoká silnice“ (670 m n. m. ), „U kamenokříže“ (675 m n. m. ), „Na skále“ (685 m n. m. ), „U božích muk“ (685 m n. m.). Hřebínek (700 m n. m. Steinbühl) vrch s hotelem a nádhernou vyhlídkou do kraje, u silnici do Marián-ských Lázní, v minulosti to bylo opuštěné místo se skalkou, smrky a houštinami. Potom zde byl kamenolom, který byl opuštěn až po první světové válce. Pak tu postavil kavárnu sedlák Windirsch. Nově se užívá název Zátiší či Výsluní. Rašelinný vršek (Moorbühl) se nazýval zalesněný svahový vršek, severozápadně obce nedaleko Karlovarské spojovací silnice. Byl typický starými mohutnými smrky, na jihu však otevřen a dával nádherný výhled. Nedaleko odtud stávalo ZOO polského rytmistra Juliana Kreisela. Šotův lesík (Schottenhölzl) byl jižně obce napravo od cesty do Martinova poblíž tunelu. Zíkův vršek čili Vinohrad (666 m n. m. – Zikabühl alias Weingarten); má jméno podle dvora čp. 2 (majitel byl Zikmund) nebo podle vinohradů, leží 650 metrů severně u podlouhého lesíka na pravém břehu vznikajícího potůčku Troška, poblíž Psího pramene. Svážný terén na jih tu prozrazuje místo, kde snad mohlo být v minulosti pěstováno víno. Zde rostly plané třešně, šípky, trnky, pryžcovité rostliny a svízele. Weberův vrch (Wewabarch) byl pouze svahový vrch, severozápadně od obce, vlevo cesty do Úšovic přes zkratkou dolů. Podobně Weberův úhor (Webers Brache), západně Vlkovic a vlevo od morového sloupu na cestě do Úšovic, hlásal zde neúrodnou půdu. Vraní vrch ( 660 m n. m. Krähenhügel) byl vršek s ze smrkového mlází a starých borovic na okraji svahu Tepelského ranku směrem na západ. Není vyloučeno, že je totožný s výšinou „Vysoká silnice“. Gleisingerův kamenolom (Gleisingrers Steinbruch) na výšině Dvorská pole (Hofackern), západně obce. Odtud je nádherný výhled na Plánsko.

C. Pomístní názvy polí a luk:

Většinou navazují na blízké objekty nebo orientaci. Tak například pole – Am Hochwald (u kavárny), Bei der Marter (U božích muk), Bergackerl (severozápadně na kopci), Brücklacker (u mostku přes Trošku), Gegen Hohendorf (směrem k Zádubu), Dvorská pole a louky (Hofacker u. Hofwiesen), pole Nad Úšovicemi (Über Auschowitz), Nad Stanovicemi (Über Stanowitz). Jiné charakterizují místo přírodně či historicky: Suché louky (Dürrwiesen) byly vyschlé louky vpravo silnice do Zádubu. Fichzet bylo opuštěné pusté místo, kterému se lidé vyhýbali, neboť se zde prý odehrála bitva za třicetileté války. Temná díra (Finsteres Loch) východně obce poblíž lánu Horka. Přední a zadní Gstauda (vlevo od silnice do Mariánských Lázní) bylo pole před mýcením plné křovisek. Na hranici k Úšovicím se říkalo místu Gstollöis, které se vysvětluje jako hornické slovo „štola“, kde se asi těžila železná ruda, třebaže asi horníky z Úšovic. Půlbochníkové pole (Halwa Loab) ve směru k Zádubu má tutéž pověst jako v Rájově (pole bylo prodáno za půl bochníku chleba). Peklo (Hölle) západně směrem k Úšovicím mezi vrškem Moorbühl a Pottovým údolím. Z Úšovic tímto směrem se uvádí pojmenování Čertova komora (Teufelskammer). Horka byl český název místa východně obce za potokem Troška. Stejný název má nedaleká kyselka Horka již na martinovském katastru. Klinger – to byla luka severozápadně obce u vrchu Klinger. Na hranici katastrů s Úšovicemi se jim říkalo Potta podle Pottova údolí. Křivé pole (Krummer Acker) bylo severozápadně obce vlevo od silnice do Mariánských Lázní. Lechova díra (Lecha-Lauch) bylo hluché místo spadající dolů po svahu k Stanovišti. Dlouhé pole (Langer Acker) leželo severně v bezprostřední blízkosti obce. Pole Leiten bylo poblíž Pottova údolí. Pole Liena bylo po obou stranách cesty k Zoo. Pole Zadní a Přední Liess bylo vlevo a vpravo trati do Milhostova. Před budováním trati to bylo jedno pole. Bylo prý děleno losem, odtud i jméno. Louky Rommelwiesen či Stierwiesen ležely východně na gruntu Troška při cestě do Milhostova. Kyselkový vrch (Sargnbárch – Säuerlingsberg) se říkalo nad kamenolomem ve směru na Úšovice. Lesní kout (Waldeck) severozápadně od obce u kavárny Hochwald. Loučka (Loutschka) byl starý český název pro louky severně obce pod Hřebínkem; v tomto případě se netýkalo louky samé, ale jejího majitele, což byl Franz Schott vulgo Lutschka. Peintwiesen byly louky u železniční trati proti poli Traschka, které se nachází severně směrem k Milhostovu. Obilní pole (Troiacker – Getreideacker) byla pole směrem k Zádubu. Trift byla pastvina, kam se honil dobytek směrem k Zádubu. Kraví ulička (Kühgasse) za železniční tratí k Milhostovu . Zajímavé jsou i další německé pomístní názvy, které uvádíme v překladu. Lán ve směru na západ a jih vsi se nazýval „U červeného kříže“, lán kolem vrchu Hřebínek „U kamenného kříže“ lán na východ byl „Můstek“, další lán „U milhostovské hranice“ a nejsevernější „Klinger“.

Odkaz

Obec Vlkovice: https://www.vlkovice.cz
 

Projekt se realizuje s podporou Karlovarského kraje,
www.kr-karlovarsky.cz