Valy

Program obnovy venkova (dále jen Program) je založen na vědomí svébytných hodnot venkova a na nezbytnosti jeho zdravého komplexního vývoje v rámci trvale udržitelného rozvoje společnosti a v celkovém kontextu regionální politiky České republiky a Evropské unie.“ Obec Valy se k Programu obnovy vesnice přihlásila vzápětí po jeho vyhlášení vládou České republiky. Zastupitelstvo obce schválilo 12. 10. 2005 „Strategický plán rozvoje obce Valy na léta 2005 – 2010“. Věříme, že program je pro obec reálný a splnitelný. Současně je však dlouhodobou záležitostí, která neslouží jen k okamžitému vyřešení některých dílčích problémů. Je zaměřen na různorodé akce, které směřují k celkovému harmonickému rozvoji vesnice. Program obsahuje akce k udržení, obnově a rozvíjení místních kulturních a společenských tradic, životního stylu a pospolitosti venkovského obyvatelstva. Značná pozornost je věnována rozvoji hospodářství, obnově vlastního obrazu vesnice, úpravě veřejných prostranství, zlepšení občanské vybavenosti a technické infrastruktury. V roce 1994 se poprvé podařilo do státního rozpočtu začlenit 100 mil. Kč na podporu POV. Státní podpora spočívá v podílovém financování některých akcí. V průběhu let byl takto vybudován v ulici Kynžvartská chodník, v roce 2001 získala obec ocenění za knihovnu, v roce 2002 získala obec ocenění za práci s mládeží. Na podzim roku 2005 bylo uplynulé desetileté období realizace myšlenek obnovy venkova vyhodnoceno a na základě široké diskuse byl dne 12. 10. 2005 schválen „Strategický plán rozvoje obce Valy na léta 2005 – 2010″. Program obnovy vesnice na období 2005 – 2010

Obec Valy leží na západní hranici teritoria mariánskolázeňského osídlení. Obec vznikala jako roztroušené osídlení kolem dvou potoků – Kosího a Starého. Obcí prochází okresní silnice z Velké Hleďsebe do Kynžvartu a obec má od roku 1933 vlastní železniční zastávku na trati Cheb – Plzeň. V roce 2003 měly Valy 169 adres-domů, z toho 65 stavení s evidenčními čísly (chaty a chalupy); 302 stálých obyvatel – z toho 131 mužů nad 15 let, 16 chlapců do 15 let, 136 žen nad 15 let a 19 děvčat do 15 let. V obci v té době bylo 8 ulic: Borová, Kynžvartská, Na stráni, Na šancích, Pod lesem, V lukách, Zahradní a Zelená, dále jedna hájenka na samotě a rozlehlá čtvrť chatové zástavby. Obec leží 550 – 575 m n. m. v údolí mezi pohořími Českého Lesa a Slavkovského (dříve Císařského) Lesa, jen s mírným stoupáním. Až po několika kilometrech stoupá Slavkovský Les na hranici 800 a poté 900 metrů nad mořem. Nejvyšším vrchem je LESNÝ (Judenhau, 983 m). Na východě leží výrazný SRNČÍ HŘBET (Rehknock, 700 m) a na severovýchodě STOH (Schober, 778 m). V blízkém lese severozápadně je nevýrazný vrch HVĚZDA, dříve KOLO (Rath, 623 m). Na jihozápadě jsou nevýrazné svahy pohoří Českého Lesa (s Dylení 940 m). Na západ směřuje údolí Kosího potoka k Chebské silnici. K pohoří Český Les už patří nedaleký vrch POZORKA (Gibacht, 597 m) a na jihu vrch SCHLACKENHAU (600 m – název je podle lidového pojmenování Klimentova). V nejstarší době byla obě pohoří spojena širokým, špatně průchodným pásem lesa, který vadil průchodu údolím víc, než obě vedlejší pohoří. Jediným možným průchodem bylo právě zdejší údolí. Údolím protékají dva potoky – Kosí a Starý (později zvaný Bahnitý). KOSÍ POTOK (Amselbach, původně VONŠE) pramení pod Dylení a přitéká sem od západu, od Dyleně, Háje a Jedlové. Od Staré Vody přitéká STARÝ – BAHNITÝ potok (Altbach či Kothüllbach), když cestou před obcí získal několik malých přítoků. Nejprve se spojují pod Starou Vodou dva malé potůčky s německými názvy Altbach ze Staré Vody a Kothüllbach (přítok zprava, dnes ve formě meliorace). Dále je zde do Starého potoka levý přítok. Ten se jmenuje Hrázný potok, protéká Kynžvartem k Dvouhráznému rybníku, pod železničním viaduktem k místu zaniklého dvora Haselhof, kde ho ze severu posiluje Rašelinný, neboli Luční potok (Wiesbach z prostoru Velké Louky), do něho ústí z lesa ze severovýchodu potok Greimbach (bez českého protějšku, z lesa s prastarým názvem Greimwald). Tento přítok Starého potoka je beze sporu vydatnější, avšak na mapách je spojený tok pod názvem Starý potok.

V nedalekém Kynžvartě probíhá vodní předěl. Na západ odtud vody odtékají do Ohře, zatímco toky směrem k Valům sbírá Kosí potok, který ústí do Mže. Rozlehlý les severně od Valů je bývalá OBORA (Tiergarten). Vznikla roku 1800 a až do roku 1902 byla skutečnou oborou. V blízkosti se nachází malý Jelení rybníček, rašeliniště a vyvěrá zde celá řada kyselek, jako Valská (dříve Myší – Maussäuerling) severovýchodně při okraji lesa, Hájenská (ve studni hájenky Pramen), Vlčí prameny, Srnčí kyselka (pod Srnčím hřbetem), Liščí pramen a další nově objevený pramen – oba na rašelinovém potoce, Jezevčí pramen. Také v blízkosti zaniklého dvora Lískovec – Haselhof se nalézají drobné vývěry kyselek, například Zaječí pramen. Kynžvartský pas a zemská silnice V nejstarších dobách vedlo z Chebska do Čech několik větví zemské stezky, označované jako Via Regia. Jedna větev vedla ze Žandova kolem kynžvartského hradu, druhá větev procházela zdejším, poměrně dlouho neobydleným Kynžvartským pasem. Tato větev je asi novější. Původní zemská stezka zvaná Via Regia, vedla z Chebska přes Žandov vzhůru ke hradu Kynžvart a dále na plošinu Císařského Lesa (přes dnešní Bašus, Královský kámen a Sítiny), na Teplou, Kralovice a Prahu. V dobách, kdy drželi kynžvartský hrad lupiči, vyhýbali se lidé hradu a používali raději průchod Kynžvartským pasem. Z této druhé větve se vyvinula významná zemská silnice (Landstrasse, nebo také Heeresstrasse) na trase Cheb – Planá. Ale dnešní přímá silnice mezi Starou Vodou a Velkou Hleďsebí byla vybudována až v letech 1822 – 1828 z iniciativy kancléře Mettemicha. Do roku 1826 sloužila jako zemská silnice dnešní úzká silnička ze Staré Vody do Sekerských Chalup. Na kopci poblíž Pozorky se odkláněla k severu do hustého lesa k dnešním Valům a pokračovala obloukem k svobodnému šenku ve Velké Hleďsebi a dále přes Drmoul, Trstěnice na Chodovou Planou. Starší trasa této druhé větve původně vedla ze Staré Vody ke dvoru Haselhof a k celnici, kde bylo vybíráno mýto. Metternichovou novou přímou silnicí se odklonila původní trasa do vsi Šance. Před několika lety byla modernizována, rozšířena a povrchově zkvalitněna. Od roku 1826 tuto zemskou silnici z Chebu do Plzně používaly formanské vozy a poštovní kočáry. V roce 1828 na pokyn Nejvyššího purkrabího Čech hraběte Chotka byla vybudována odbočka z Velké Hleďsebi do Mariánských Lázní, po které musely jezdit povinně poštovní kočáry do lázní a zpět.

Jiná vedlejší silnice byla budovaná kol. roku 1860 z Klimentova přes Šance a odtud do Staré Vody, resp. do Kynžvartu s rozcestím u dvora Haselhof – Lískovec. Ve vsi (ve Valech) se na ní napojuje řada místních komunikací, včetně lesních a polních cest. Vznik osídlení za třicetileté války O vzniku obce existují dvě verze, při čemž obě se vztahuji k třicetileté válce. Ačkoliv údolí samo, tzv. Kynžvartský pas, bylo odedávna významným orientačním bodem na zemské cestě mezi Planou a Chebem, zůstávalo neobydleno. Jako rok vzniku zdejšího osídlení je uváděn rok 1618 v obou verzích. Podle první verze tu postavili v roce 1618 tehdejší páni na Kynžvartě panskou rybárnu u potoků, bohatých na ryby. Panství Kynžvart vlastnil tehdy Kryštof Henrych „von Zedtwitz und Kynygswart“. Panství mělo 280 poddaných. Když v roce 1621 Kryštof Henrych z Cedviců zemřel, jeho panství bylo zkonfiskováno a prodáno v roce 1622 pěti bratřím z Metternichu. Roku 1627 byly k panství připojeny ještě obě Hleďsebe a část Tří Seker, zabavených Hansi Bartoloměji Šyrtyngarovi (Kynžvartské Tři Sekery). Listina z roku 1670 potvrzuje existenci této panské rybárny se strážným, zde bydlícím a dohlížejícím na rybolov na kynžvartském panství. Podle druhé verze souvisel vznik sídla s počátkem třicetileté války. Když v roce 1618 přišla z Prahy zpráva o defenestraci, jakýsi „Niklas von Globen“ (dnes Hlavno na Sokolovsku) byl jmenován císařským místodržitelem z Prahy novým hejtmanem Loketského kraje. S jedním falckým praporčíkem a ozbrojenci obsadil Kynžvartský pas, dal v královském lese pokácet silné kmeny, postavil zátarasy a pevný vojenský srub k obraně tohoto místa. Podle této druhé verze (WEIDL 1896) byl tento vojenský srub prvním stavením v tomto údolí.

Třicetiletá válka a vznik „šanci“ Za třicetileté války kynžvartské panství velice utrpělo, nejvíce ke konci války. Průchody vojsk za válek přinášely těžké ztráty i různé epidemie. Čtyřikrát v této válce řádil v Kynžvartě mor. Když se blížila švédská vojska, lidé prchali do lesů vzhůru na Schönficht (Smrkovec), Rockendorf (Žitná), Perlsberg (Lazy) a ponechali město Kynžvart i zámek v údolí na pospas.V letech 1642-43 drželi silnici i průsmyk Císařští. Došlo k vybudování mocných valů v průsmyku.V knize výdajů města Tachova z té doby čteme: „Velmi mnoho nákladů přišlo na mušketýry a do Kynžvartu na budování šancí od 6. července 1642 do l9. listopadu 1642. Náklady na šance činily 70 zlatých 30 krejcarů. “ Když 2l. června 1647 obklíčila švédská vojska generála Wrangela Cheb, vyslal generál část vojska proti Kynžvartu. Střetnutí Císařských se Švédy se zdálo nevyhnutelné. Proto byl zdejší „Tachovský““ později „Kynžvartský“ val ještě urychleně zpevněn císařskými vojáky. Šířka valu byla 7-10 metrů a hloubka příkopu před valem 3 metry. Půloblouk valu vybíhal proti zemské silnici, vedoucí sem od Pozorky. Trasa silnice hustým lesem k Šancím se používala ještě v roce 1826 a k ní se vztahuje i výklad názvů Pozorka a Hled’sebe jako rozkazů pro stráže, doprovázející kupce při průchodu lesem, kde docházelo k přepadům od loupežníků. Obranné místo mělo od roku 1643 název „Kynžvartský val“ (Königswarter Schanze). Zemská silnice vedla kolem „šance“ a za ní se stáčela směrem do Velké Hled’sebe. Když se tu v červnu 1647 objevili Švédové a narazili na Císařské, stáhli se zpět. Byla to však léčka. S posilami se Švédové znovu vydali k „šanci“ a prudkým útokem – i přes chrabrou obranu Císařských – ji dobyli l7. července 1647. Přitom byla šance silné poškozena. Pod velením švédského velitele podplukovníka (Obristleutenant) von Küchenmeistera byla rychle opravena a byla znovu obranyschopná. Po dobytí Chebu tudy údajně táhl generál Wrangel s vojskem. Do konce srpna zůstávala Šance v rukou Švédů. Císařským velitelem Kynžvartské šance byl hejtman Šebastián Zagala von Gehag, který po vytlačení z valu tábořil v blízkosti ještě 7. září 1647 a chystal se na přepadení švédské posádky. Švédové ho však předešli a s posilami vyrazili proti Císařským. U valů ponechali jen menší posádku. Švédské trupy pak mašírovaly směrem na Teplou a mezi Toužimí a Teplou se utábořili. Císařští zůstávali v určité vzdálenosti od nich. Dne 23. října 1647 vyrazil velitel Plzně plukovník Lawon de la Coronna s 500 jezdci a 7000 pěšáky ke Kynžvartu, při čemž dobyl za pochodu Šanci, obklíčil a ostřeloval hrad Kynžvart ze dvou polních děl a dvou moždířů tak intenzivně, že ho za dva dny dobyl. Císařští drželi hrad až do dubna 1648, kdy se švédský velitel Chebu, plukovník Copy, vydal s 1200 muži na Kynžvart, obsadil prostor Mýtní louky severně od hradu Kynžvartu a odtud po třech hodinách ostřelování dobyl hrad prudkým útokem. Hrad se ocitl v ohni a kouři a zůstal ruinou. Ještě před rokem 1805 ukazovali dole ve městě ve zdech domů čp. 107 a 135 dvě kamenné dělové koule, které sem dopadly při švédském ostřelování hradu. Proč vznikla Stará šance a odkud byl dobytý hrad Kynžvart.

Kynžvartský hrad je situovaný na ostrožně Zámeckého vrchu v ose sever – jih. Původní horní hrad, ještě bez předhradí, stál na samé špici ostrožny, oddělený od okolí příkrými srázy a na severu hlubokým šíjovým příkopem. Jednalo se o strategicky dobré místo, bohužel pouze do doby, kdy se palné zbraně svým postupným zdokonalováním staly pro hrad osudné. Poprvé byl hrad dobyt a pobořen v roce1347. K jeho zničení byly použity těžké mechanické zbraně, jako např. – prak (frondibola), což bylo zařízení k metání balvanů a těžkých předmětů a těžká kuše (arkubalista), která byla schopna vystřelovat olověné kule nebo těžké šípy podobné těžkým kopím. Takováto střela o váze 40 dkg dokázala na vzdálenost 200 metrů probít 15 cm silnou dřevěnou desku a její maximální dostřel se pohyboval kolem 900 metrů.

Výzbroj středověkých pěších bojovníků se skládala z oštěpů nebo kopí, mečů, luků nebo kuší a praků. Dostřel luku byl podle délky a váhy použitého šípu od 180 do 350 metrů a dobrý lučištník zasahoval na vzdálenost 100 metrů otvor o průměru 10 centimetrů. Rychlost střelby z luku čítala 10 – 12 střel za minutu. Kuše umožňovala střílet těžkými šípy na vzdálenost 400 metrů a rychlost střelby nepřekročila 3 – 4 střely za minutu. Šíp vystřelený z kuše probíjel lehkou zbroj tehdejšího rytíře na vzdálenost 200 metrů. Pokud byl použit vrhací stroj – velký prak, pak jeho donos byl až 200 metrů. Místo, odkud bylo tehdy na hrad stříleno leží severně od hradu, jmenovalo se „Mýtní louka“ (Mautwiese) a právě tudy přicházela ke hradu přístupová cesta. Přes Mýtní louku vedla i Zemská stezka a tzv. „vojenská silnice“. V letech 1398 – 1400 byl hrad obnoven a na severní straně rozšířen o předhradí. To zabralo zhruba 100 metrů Mýtní louky a bylo od ní nově odděleno hlubokým šíjovým příkopem. Vybudováním předhradí došlo k posunutí obranných systémů o skoro 100 metrů severně a tím byla značně omezena možnost střelby nepřítele na starý horní hrad.

V první polovině 15. století došlo k závratnému rozmachu palných zbraní nejen ručních, ale hlavně dělostřelectva. Běžně se začaly používat tarasnice, houfnice a srubnice a kolem roku 1450 vešly v užívání také moždíře. Rychlost těchto děl byla malá a účinný dostřel nepřekročil 450 metrů. Zhruba do poloviny 15. století se dělostřelectvo účinkem nevyrovnalo vrhacím strojům. Tím se vysvětluje skutečnost, že k boření fortifikačních staveb pomocí děl se začalo používat teprve v poslední čtvrti 15. století. A tak začalo kynžvartskému hradu hrozit nové nebezpečí – opět z Mýtní louky. Bylo nutné dostat prostor Mýtní louky pod kontrolu a případně zamezit vstupu nepřítele do blízkosti hradu. Zřejmě po druhém dobytí hradu (r.1509) bylo rozhodnuto o výstavbě dělové šance 320 metrů severovýchodně od hradu, na vedlejším kopci. Směrování a průběh valu opevnění jasně ukazují původní záměr stavby, tj. – ochrana a obrana citlivého prostoru Mýtní louky a přístupových cest severně od hradu, včetně důležité Zemské stezky. To vše je od šancí vzdáleno pouhých 300 – 350 metrů. Sama „konstrukce“ šance svědčí o trvalejší záležitosti a nejde tedy o stavbu na „jedno použití“. Jedná se o promyšlený systém obrany, kdy více jak 300 metrů dlouhý val byl opatřen dvěma dělovými baštami a krátkým vykrývacím valem severozápadně od velké bašty. Šance mohla být osazena čtyřiceti děly, pro které byly vytvořeny košatinové zářezy ve valu. Ještě dnes místy dosahují valy výšku z venkovní strany šance až 8 metrů a vojenské ležení uvnitř také nasvědčuje o trvalejším významu tohoto rozsáhlého zemního díla. Zdeněk Buchtele tyto skutečnosti po několik let ověřoval v terénu a dospěl k závěru, že šance nebyla vybudována švédským vojskem za účelem dobytí a zničení hradu Kynžvart v letech 1647 – 1648, jak se všeobecně uvádí, ale jako součást hradního opevnění počátkem 16. století a měli bychom se tedy vrátit k používání dřívějšího názvu „Stará šance“. Zdá se, že prostor Mýtní louky byl ve 14. – 16. století osídlen. Nasvědčuje tomu několik stavebních plošin, vodní přivaděč a množství keramického i železného materiálu nalezeného při průzkumech v průběhu několika minulých let. Mýtní louka nese i stopy po vojsku. Je to několik drobných valů, kruhový okop o průměru 10 metrů s valem na jihozápadní a severozápadní straně. Možná, že se právě jedná o okop vybudovaný v roce 1647 švédským plukovníkem Küchmeisterem. Píše se, že Küchmeister dal zřídit ochranné valy mezi hradem a vojenskou silnicí. O několik měsíců později – 23. října přitáhl před hrad císařský plukovník Lawon de la Corrona s 500 jezdci a 7000 arkebuzíry a začal ze dvou děl a dvou moždířů na hrad pálit tak silně, že se Švédové 25. října vzdali a předali hrad císařským. Ti pak hrad i s nedalekou šancí obsadili. (S.Babický, Lázně Kynžvart v minulosti a přítomnosti, průvodce po městě a okolí 1969). Že se střílelo na hrad z Mýtní louky potvrzuje fakt, že jízda tehdy byla vybavena mušketami, jejichž dostřel byl kolem 250 metrů, a arkebuzíři měli ve výzbroji arkebuzu – hákovnici, používanou pěchotou ještě po celé 17. století, jejíž dostřel byl zhruba 200 metrů. Kruhový okop je od hradu vzdálen 70 metrů a dva příčné valy jsou zhruba o třicet metrů dále. Střelci z pušek a děl tedy nebyli od hradu vzdáleni více jak 100 metrů. V dubnu 1648 se vrátili švédové znovu ke Kynžvartu pod velením Koopyho s 1200 muži, obsadili okolí hradu (nic jiného než Mýtní louku) – neboť jak píše A.Sedláček: „…ihned zřízena jest baterie děl … na hrad tak usilovně stříleno, že se za tři hodiny i s šancí a veškerou posádkou Švédům v moc dostal. (A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl 13. , 1937).

Tím byl osud hradu zpečetěn a vyhořelý hrad byl navždy opuštěn. Opuštěna byla i šance, které se dodnes mylně říká Švédská a jejíž vznik se mylně připisuje Švédům. Jeden z prvních historiků popisující hrad Kynžvart a šanci nad ním, byl F. A. Heber, který navštívil tato místa zhruba v polovině 19. století. A byl to právě on který, ať už omylem nebo z neznalosti místa přisoudil vznik šance Švédům. Profesor August Sedláček se sem neobtěžoval vůbec a Heberovu zprávu pouze opsal, čímž odstartoval legendu, které se každý historik i laik držel jako správné a věrohodné. Šance nad hradem Kynžvart a šance v Kynžvartském pasu byly často mylně zaměňovány a vzájemně spojovány a tyto omyly vedly k nejasnostem a dohadům. Je potřeba obě šance důsledně od sebe odlišovat. Opustíme hrad Kynžvart se svojí šancí a vrátíme se do Kynžvartského pasu: Budování sídla a spory s Metternichy Po třicetileté válce využili dřevorubci jednak vykácených prostorů v okolí šance, jednak množství nashromážděného kamení a postavili tu svá stavení. Nejprve vznikla stavení čp. 1-16, kde byl dostatek pitné vody, a vznikly první polnosti na východním směru. Místo se nazývalo Hagendorf. Teprve o něco později vznikly další domy, z nichž část přímo na šanci. Vrchnost se začala zajímat o osídlované místo, kde měla rybárnu, došlo na určení ročních nájmů a dodatečné zařazení nových polí a luk do berní ruly. Zdejší nevolnící patřili pod metternichovské panství včetně soudní příslušnosti. Nešlo však jen o robotu, ale hlavní spory souvisely s pozemky. Zdejší louky a mýtiny patřily starým dvorům Haselhof s velkoovčínem a Kieselhof. Nevolníci pak robotovali na obou panských dvorech, museli se účastnit lovů a rybaření pro pány, těžit pro vrchnost dřevo k topení a stavbám. K vlastní obživě a svého dobytka směli užívat 1 až 2 hektary polí na lánech „Vysoké pole“ (Hohen Acker, mezi tratí, Jelením potůčkem a domy čp. 71, 72, 47, 74), Milíře (Meiler – v lese nad dnešní zastávkou ČD) a Schützenhau (v oboře). Poslední dva pozemky odebrala v roce 1800 vrchnost pro novou oboru a zalesnila. Náhradou za ně dostali poddaní od dvorů pozemky, bonitou ovšem horší – Kolo (Rath – mezi silnicí a tratí za čp. 1), Sladký kopec (Süßer Hügel) a Schlackenhau (část mezi Kosím potokem a Hleďsebskou silnicí.

Zrušením nevolnictví císařem Josefem II. nebyla odstraněna robota, byla však jen dva dny v týdnu. Platil se nadále desátek. Fojt (= správce na panství) však často vyžadoval navíc tažnou robotu, tj. selské povozy s tažnými zvířaty sedláků. Robota, vlastní hospodářství, různé nadpráce – to vyžadovalo mimořádnou pracovitost a píli poddaných. V roce 1785 tu bylo již 35 stavení. Domy byly očíslovány, vypočteny pachty z používaných polí, luk a stavebních pozemků. Vznikl dlouholetý spor, který souvisel se zařazením uživatelů pozemků jako „pachtýřů“ a nikoliv jako „nájemců“. Vrchnost odmítala „nájem“, protože neexistovaly žádné nájemné smlouvy, nájemní knihy, a zdejší pozemky náležitě zdanila. Spor mezi vrchností a obyvateli Šancí se táhl po celou první polovinu l9. století. Byl ukončen až 3. června 1852 ve prospěch obce a dokladem ostrosti sporu je množství konceptů z té doby. Podle zákona z roku 1849 se stali sedláci neomezenými majiteli po odkoupení pozemků, kdežto nemajetní chalupníci museli dále pracovat „na panském“, aby si vydělali na nájem. V roce 1841 měla obec ve své dolní části 12 stavení, v horní části 31 stavení, dvě myslivny fořtovnu, celkem 46 dvorů, což bylo o deset více než v roce 1785. Teprve po vzniku Československa, v roce 1919, mohli chudí své pronajímané pozemky získat do vlastnictví. Tzv. nucené pachty přešly až po sedmi letech do vlastnictví pachtýřů ( 1925). Vzniklé pastvinářské družstvo Haselhof tomu ovšem bránilo s odkazem na to, že jde o jeho pozemky, tj. stojící mimo pozemkovou reformu. V této reformě viděli rolníci nejvýznamnější sociální přednost své doby, nebot‘ vyřešila trvale spory s bývalou vrchností. Kynžvartské panství vlastnilo jen lesy, cesty k odvozu dřeva a deputátní pole lesního personálu.

První záznamy o zdejších osídlencích V berní rule (1654) se obec Staré Šance nenachází. Panská rybárna z roku 1618 měla stát v místě domu čp. 1. V roce 1678 se uvádějí u soutoku Vonše a Starého potoka tři stavení, v roce 1692 čtyři stavení, z nichž nejdůležitější byla rybárna s porybným, který dohlížel na rybolov na celém panství. Prvními staveními byly sruby z tesaných smrkových kmenů, střechy byly původně ze slámy, později šindelové, před dveřmi byl malý přístřešek, uprostřed stavení byla pec, na jedné straně pak kuchyně s komorou, na druhé straně stáj pro krávu, kozy a drůbež a místnůstka pro výměnek. Stavením se v kraji říkalo „chalupy“ (Chaluppe). První zdejší příjmení v matrikách byla Bauer, Sattler, Fahmer a Bär. První zde narozené dítě byl Andreas Bauer, narozený dne 31 .6. 1692, jeho rodiče Jakob a Barbara Bauerovi a jako místo narození uvedeno „Auf der Schanz“ (Na šanci). Do roku 1699 se tu narodily další tři děti a 13. 10. 1693 tu byla první svatba Johanna Hauera z Úšovic se zdejší Elisabeth Fahmerovou. Sousední dvůr Haselhof Připomeňme, že v těchto místech na potoce Vonše kdysi končilo panství strážního hradu Tachov (proto ještě tachovští poddaní tu museli v roce 1642 budovat zemní dílo). Tachovský prostor tu původně hraničil s kynžvartským panstvím Cedviců a potok Vonše byl přírodní hranicí obou panství. První osídlení mohlo přijít z nedalekého dvora Dornblütehof ( později též Haselhof). Tajemství stáří tohoto dvora zašlo s jeho necitlivou demolicí po roce 1970. Dvůr stál tu na samotě už před husitskými válkami. V roce 1402 se uvádí Andreas von Steinbach v Loketském kraji, kterému prodal český král Václav IV. poplužní dvůr u Kynšperku a Haselhof za 160 kop grošů. Uzavřený kamenný areál Haselhofu připomínal spíše nedobytnou tvrz. V soupise poddaných podle víry (1652) měly kynžvartské dvory Haselhof 7 osob a čeled‘, velkoovčín 7 poddaných a čeled‘, hleďsebský Giesslhof 6 osob a čeled‘, Lehenhof (Manský dvůr) 4 osoby a čeled‘. Na panství Kynžvart byl tehdy největší Žandov (408 poddaných a 3 svobodníci), až druhý byl Kynžvart (369 poddaných, 11 svobodníků aj.), Stará Voda (321 poddaných, 2 rytíři), Hlled’sebe (211 poddaných a 6 svobodníků), Meyersgrün (174 poddaných, 13 svobodníků), při čemž se neuvádějí všechny děti ani čeleď a podruzi. Velká louka a její osídlení Severovýchodně od dvora Haselhof (Lískovec nebo též Zaječí dvůr) je mezi silnicí do Kynžvartu a bažinatým údolím s potokem Greimbach, rozsáhlá pastvina s názvem „Velká louka.“ Jižní část Velké louky byla koncem 19. století rozdělena železničním náspem. Jižně od trati najdeme uměle vytvořenou kruhovou vyvýšeninu, která snad mohla původně posloužit jako celnice do doby, než byl vystavěn nedaleký dvůr Lískovec, který zřejmě účel celnice poté převzal. Severně od kolejí, v prostoru Velké louky, našel Zdeněk Buchtele počátkem 70. let 20. století několik fragmentů (asi 8 kusů) eneolitické keramiky a měděný předmět připomínající záušnici. Nálezy byly předány chebskému muzeu, (osobně Pavlu Šebestovi, muzejnímu archeologovi), včetně „záušnice“.Na mapce vpravo je ve větším kroužku ohraničený prostor, kde byly nalezeny střepy a záušnice. V tomto prostoru vykazují letecké snímky porostové a vegetační změny, které naznačují v těchto místech možnost velmi starého osídlení.V menším kroužku, jižně od trati, je místo původní celnice zvané ještě v 18. století „Auf der Rath.“ Vlevo (západně) od něj je dvůr Haselhof – Lískovec.

Název sídla Původní název obce „Stará Šance“ (Alte Schanz) byl v nominativu. Platil až do roku 1848. Protože bývalo v okolí více podobných názvů – Stará Voda, Starý potok, v l8. století i Starý rybník – není vyloučeno, že podobně vznikla i „Slará Šance“. Avšak záhada vysoké frekvence označení „Starý“ na tomto území zůstává nevysvětlena. Podle ústní tradice se původní vesnice nazývala „Hagendorf“ a podobný název „Hagenwiese“ ‚ (Šípková louka) se užíval i pro louky po obou stranách Vonše. Ve starých matrikách se však místo označovalo „Auf der Schantz“ (Na Šancich), což bylo rozhodující pro příští označeni sídla. Jaroslaus SCHALLER ( 1788) uvádí ve své Topografii Čech obec jako „Alte Schanz“ (Stará Šance). Zajímavé je, že osídlení nepřevzalo původní název místa – „Kynžvartský pas:;“ (Königswarther Pass). Ten však souvisel s dopravní trasou a nikoliv s osídlením. Název „Staré šance“ vznikl až za třicetileté války, když tu byla vybudována mohutná zemní šance a její kamenné základy později použity k budování stavení. Byly postupně rozebírány a využívány jako základy domů. V roce 1848 mizí z názvu obce oficiálně adjektivum „Stará“ (Alte) jako zbytečné. Při osamostatnění obce v roce 1882 se název Šance (Schanz) už neměnil, a to německy ani česky. Až v roce 1947 bylo rozhodnuto v rámci poválečného počešťování německých názvů zrušit historický název Šance – byť v češtině srozumitelný. Ze dvou návrhů na nový název (Valy a Příkopy) ; zvítězil prvý. Protože název Valy byl v plurálu, také předchozí název se rychle ujal v plurálu.

Popis Šancí z válečné mapy z roku 1782 Jaroslaus SCHALLER (1788) uváděl obec se 37 staveními, podle nichž odhadujeme i počet 250 – 300 obyvatel. Že v obci dosud zůstával polokruhový pás staré šance, potvrzuje textová příloha válečné mapy z doby císaře Josefa II. (1782), která je uložena ve vojenském archivu ve Vídni. (Kopii z Vídně jsme získali roku 1973 zprostředkováním koupě Bohumilem Broukalem.) Uvádí v překladu: “ Stará Šance (Alle Schanz) leží na bažinatém gruntě mezi hustými lesy se střední velikostí kmenů. Dva bažinaté potoky, protékají skrze a vedle vsi. Jsou opatřeny dřevěnými mosty a pohánějí, každý jeden dřevěný mlýn, z nichž jeden je v obci a jeden nade vsí. Potoky se na jaře silně rozlévají. Vpravo vedle vsi na lesní výšině se nacházejí staré, avšak ještě použitelné zemní valy (1). V okolí je plno hlubokých příkopů a vodou vymletých koryt, na které se napojují cesty. Poštovní silnice z Plzně a ze Stříbra přes Planou do Chebu prochází tudy skrze les a přes oba potoky po kamenných mostech. Vesnice leží 1/4 hodiny od dvora Haselhof, 1 hodinu od Kynžvartu, 1/2 hodiny od Staré Vody. Cesta přes vesnici je za mokra velmi blátivá. Cesty přes les k dvoru Haselhof a do Kynžvartu jsou i v létě pro těžké povozy obtížně sjízdné, jen poštovní silnice je dobrá a i pro těžké povozy po celý rok „practicable“ (sjízdná).“ Na mapách 18. století je místo vyznačováno jako pevnost a označováno hvězdičkou. Zbytky zdejších valů zde zůstávaly až do poloviny l9. století, jak popisoval ještě ORTH-SLÁDEK (1870): „V Šancích se nacházejí blíže vsi zbytky hradeb z doby třicetileté války, od nichž obec své jméno má…“

Atraktivity v obci

Mlýny

Po zrušeni vrchnostenského poměru patřila obec k farnosti Kynžvartu. Od sousedních Sekerských Chalup přešly v roce 1848 k Šancím samoty Vonšovský mlýn (Sekerské Chalupy čp. 27), Azen (Sekerské Chalupy čp. 30, dříve pod Maiersgrün – samota Muglaugl) a ke vsi Šance patřily tři mlýny: Vonšovský mlýn (Wonschamühle) na samotě, druhý mlýn v obci (Stadlermühle – už r.1782) a Lesní mlýn (Waldmühle) u Lesního pramene. Tento Lesní mlýn založil v roce 1833 Vonšovský mlynář (Vonšamýla) Schneider, který sem přišel z Vonšovského mlýna. Mlýn v lázních se stal brzy výletním hostincem. Zprvu ležel na kynžvartském panství. Že sem jezdíval často kancléř Metternich za hezkou mlynářkou, nelze doložit písemnými doklady a tak zůstává jen v ústním podání. Až do roku 1870 – do doby vyčerpání zásob jílu – byly ve vsi dvě cihelny: u mlýna Standesmühle (čp. 20) a ve stavení čp. l7. Po roce 1870 se stavěly domy už výlučně z cihel. Z mlýnů byl vůbec nejstarším Vonšovský (později čp. 32), potom mlýn Standesmühle (čp. 20) a mlýn Winkelmühle (čp. l4). Nejmladší mlýn byl Horní mlýn. U každého mlýna stávala pila. Staré dřevěné pily byly v čp. 32 a 14 zničeny požárem. V roce 1900 byla zrušena pila u čp. 20. Tento mlýn dostal v roce 1925 moderní turbinový pohon.

Obora

V roce 1870 měly Šance 334 obyvatel, většinou rolníků a řemeslníků, a další rychlý nárůst počtu obyvatel souvisel s novými možnostmi zaměstnání v lázních. V roce 1895 měla obec: katastr 700 ha, ale z toho jen 50 ha patřilo obci. Hlavním majitelem pozemků byl kníže Metternich, nebot‘ 575 ha tvořila za železniční tratí obora se třemi hájenkami (dnešní Svoboda, Pramen a Kynžvartská myslivna nad mariánskolázeňským hřbitovem). V oboře bylo 300 kusů jelenů a daňků. Oborou běžela silnice, uzavíraná dvěma branami. Celková délka plotu obory byla 15 km, výška plotu 2,5 až 3 metry. Obora byla zrušena roku 1902. Pro zimní krmení zvěře byly postaveny v oboře tři velké stodoly, které byly v roce 1921 strženy. I po zrušení obory byl přístup knížetem Metternichem omezen a bylo nutno dodržovat pokyny kynžvartských úředníků. Už za první republiky se zde hojně lyžařilo, jak vyplývá z oznámeni v novinách Marienbader Zeitung z roku 1931: „Fořtovna a ředitelství panství Metternich-Winneburgského upozorňuje lyžaře v Císařském lese, že je zakázáno v lesích hlomozit, opouštět vymezené cesty, přibližovat se ke krmelcům a apeluje na porozumění lyžařů. Proti provinilcům bude ovšem co nejpřísněji zakročeno.“

Odkaz

Obec Valy: https://www.obecvaly.cz
 

Projekt se realizuje s podporou Karlovarského kraje,
www.kr-karlovarsky.cz