Dolní Žandov leží v mělké kotlině 5 kilometrů západně od Lázní Kynžvartu, 12 km západně od Mariánských Lázní, 20 km východně od Chebu. Obec leží vedle hlavní silnice I/21 Plzeň – Cheb.
Obec vznikla německou kolonizací někdy ve 12. století. Jeho vzniku předcházelo osídlení daleko starší. První zprávy o tom pocházejí údajně už z roku 350 před naším letopočtem. Oblast kolem Žandova se v listině z roku 1086 o hranicích pražského biskupství uvádí pod různými obměnami slova Tugost . Lze proto soudit, že se nejedná o jméno slovanského, nebo jiného kmene, ale že jde o název nové pohraniční hradové oblasti. V té době vzniká řada statků, tvrzí, vesnic a vesniček. Obec měla výrazný zemědělský charakter, který se v některých oblastech života obce projevuje dodnes.
Nejstarší zmínka o Dolním Žandově je z roku 1197, kdy už existující ves daroval vévoda Jindřich Břetislav nově založenému tepelskému klášteru. Když získal okolní krajinu král Přemysl Otakar II., vzniklo zde povýšením původní vsi na město, městečko Žandov. Bylo to někdy mezi lety 1261 až 1278. Městečku vévodil vysoko na kopci původně opevněný kostel sv. Michala, jehož podací právo náleželo ještě ve 13. století valdsaskému klášteru.
V době bojů mezi Karlem IV. a Ludvíkem Bavorem bylo v roce 1347 městečko zničeno a zůstalo tak až do roku 1370, kdy udělil Karel IV. „Vyšší a nižší Žandovy“ v léno Borešovi z Oseka. Ten si na panovníkovi v roce 1374, 16. září, vyprosil svolení, podle něhož mohl zpustošený Žandov zbořit a místo něho založit nové městečko Žandov pod blízkou tvrzí Amonsgrýnem. K založení nového městečka ale nedošlo a tak byl Žandov znovu postupně obnoven. Od té doby byly osudy Žandova společné s kynžvartským panstvím až do konce feudalismu. V roce 1464 dostali žandovští povolení vařit a čepovat pivo. Na konci 18. století měl Žandov právo konání čtyř výročních a dobytčích trhů a každé pondělí zde byl týdenní trh. Novodobý vývoj obce ve 20. století byl nevýrazný, stavělo se jen za potokem jihozápadně od náměstí, směrem k nádraží, kde vyrostla malá Nádražní čtvrť. Po odsunu německých obyvatel nastala hluboká stagnace s výraznou devastací cenného architektonického fondu města. V té době byla zničena zvláště předměstská hrázděná architektura. Výsledkem neblahého období ve druhé polovině 20. století byl úbytek počtu domů na polovinu předválečného stavu.
Horní Žandov se nachází asi 1 kilometr jižně od Dolního Žandova, ale svou okrajovou zástavbou na sebe obě obce prakticky navazují. Název Horní a Dolní je pouze důsledek potřeby rozlišit mezi sebou obě místa. Vznik Horního Žandova je velmi úzce provázaný se Žandovem Dolním a to po celou dobu své existence. Vesnická zástavba je situována podél Šitbořského potoka a tvořily ji převážně volně stojící uzavřené chebské statky. Dříve samostatná obec je dnes součástí Dolního Žandova.
Poustka je roztroušené osídlení sestávající z osmi stavení jihozápadně od Horního Žandova. Číslování domů navazovalo na číslování Horního Žandova a většina domů byla zbořena. Na jejich základech byly vystavěny objekty sloužící k rekreaci. Původní zástavba byla podél Šitbořského potoka, na kterém byly dříve pstruží sádky. Současné osídlení překrývá osídlení daleko starší neboť vzniklo pravděpodobně v místech zaniklé středověké vesnice jménem Hermannsgrün, která se zde připomíná ještě v roce 1392.
Místní část Brtná leží asi 1 kilometr jihozápadně od Nádražní čtvrti v Dolním Žandově a 7 kilometrů západně od Lázní Kynžvartu, v nadmořské výšce zhruba 590 metrů. První zmínka je z roku 1326 zu der Czeidelwaid, v roce 1345 zu der Czeidelweid, 1390 Zeidelwait, 1392 Czeidelweyt, 1463 Czeydelbaid, 1492 Zeidelweide, 1553 in der Zaidelwait, 1788 Zeidelweyd, od roku 1854 Zeidelweit. Po roce 1945 Brtná.
Podlesí leží 3 kilometry severovýchodně od Dolního Žandova a 1,5 kilometru severně od obce Úbočí v nadmořské výšce 507 metrů. Je to malá obec se zástavbou podél cest pod západními svahy horského masívu Slavkovského lesa. Obec se poprvé připomíná roku 1370 jako Marchartsgrun, Markchartsgrun, 1392 se psal Marquarczgrun, 1525 Marketzgrün, 1542 Markhartzgrünen, 1591 Markesgrün, 1598 Markatsgrün, 1614 Marcketsgruen, 1788 Markesgrün, 1847 Markusgrün, Markesgrün.
Obec Úbočí – Amonsgrün – se nachází mezi obcemi Dolní Žandov, Lázně Kynžvart a Podlesí. Byla založena původně lesními dělníky v úzkém postraním údolí Kynžvartského potoka. Poprvé je uváděna v roce 1360. Roku 1373 Ammansgrün, r. 1420 Ameczgrün, r. 1471 Amonsgrun, r.1591 Amesgrün, r.1788 Amonsgrün, 1847 Amonsgrün, Ammonsgrün, po roce 1945 Úbočí.
Roztroušené osídlení v údolí podél Šitbořského potoka, severozápadně od Dolního Žandova. Salajna – jméno pochází snad z latinského označení salajka, neboli potaš. Potaš – uhličitan draselný se zde opravdu získával z dřevěného popela a byl používán při výrobě barviv, skla a mýdla. Název Salajna by však také mohl být zkomoleninou přídavného jména „zelený“, což by odpovídalo překladu německého Chunradsgrün – Konradsgrün. Lesní lánová ves se poprvé připomíná 1299 jako Chunratsgrün.
Manský dvůr je od něho vzdálen asi 3 km se v listině z roku 1086 o hranicích pražského biskupství uvádí pod různými obměnami slova Tugost. Z toho lze soudit, že se jedná o název pohraniční hradové oblasti. V 11. a 12. století vznikla v Kynžvartském a Žandovském průsmyku opevněná sídla, která chránila hranici a střežila cesty do vnitrozemí. Vznikly i celnice vybírající mýto, které tvořilo významný příjem panovníka – tzv. regál. Nejblíže položenou a významnou celnicí byl kynžvartský hrad, další celnice bývala v tzv. Kynžvartském pase a jednalo se o objekt dvora Haselhof – Lískovec (v blízkosti dnešní obce Valy), který zanikl v roce 1975. Do soustavy místních opevněných sídel patřil i Manský dvůr a nedaleké Úbočí s tvrzí Amonsgrün, (v letech1374 – 1380 tvrz přestavěna na hrad a pojmenována Borschengrün). Vznik obou tvrzí lze vytušit již ve druhé polovině 12. století.
Je prokazatelně propojeno se strážní soustavou ze 12. a 13. století a plně odpovídá nárokům své doby. Kamenný dvorec obehnaný hlubokým příkopem naplněným vodou a valem v severozápadní části byl zárukou, že spolu s nedalekou tvrzí Amonsgrün bude široce rozevřené údolí ochráněno. Příkop kolem Manského dvora je dodnes zachován v délce více jak 900 metrů. Byla zde využita přírodní roklina, místy uměle upravená a zavodněná.
Pochází z roku 1242, kdy je na dvoře uváděn Konrád z Hohenbergu. Ten vlastnil dvůr do roku 1249. V této době ztratil Manský dvůr význam jako strážní místo a začal se používat jako léno. Léno ve středověku představovalo pozemky, výsady, nebo věci propůjčené podle zvláštních pravidel, tzv. lenního práva. Lenním pánem byl král a uživatel léna se nazýval vazal, man, nebo leník. Odtud pochází název dvora – Manský dvůr, také se říkalo Lenní dvůr, v němčině Lehnhof. V 17. století již Manský dvůr patřil pod panství Kynžvart a berní rula z roku 1654 uvádí na dvoře 4 zaměstnance.
Do první světové války: Patřil dvůr ke kynžvartskému panství knížete Metternicha. Po válce se z něho v rámci pozemkové reformy stal tzv. zbytkový statek, který počátkem 30. let výměnou a přikoupením dalších pozemků získala rodina významného pražského architekta prof. Ing. arch. Milana Babušky. Ten statek a pozemky zveleboval až do počátku druhé světové války.
2. světová válka: Manský dvůr natolik získal na kráse, že po zabrání pohraničí Němci přešel statek na vůdce sudetských Němců Konráda Henleina. Ten zde ubytoval svoji rodinu se služebnou a sám většinu času trávil v Liberci, ve službě pro Říši. Během války vzniklo menší křídlo, které uzavřelo druhý dvůr.
Po válce se vrací původní majitel, ale působí zde jen do roku 1948. Poté je statek znárodněn a v rámci různých reorganizací přechází na různé majitele, naposledy na Agrokombinát Dolní Žandov. Dříve prosperující statek značně zchátral a když po roce 1989 zažádala rodina původního vlastníka o vrácení Manského dvora zpět, vyjádřil se Ing. arch. Vystyd v roce 1992 takto: „Souhrnně se dá říci, že stavební stav Manského dvora je na hranici rekonstruovatelnosti“. A tak současný majitel Ing. Marek Babuška CSc. dělá všechno proto, aby se Manský dvůr dostal opět do podvědomí lidí jako kulturní i hospodářské centrum oblasti. Dnes je zde možné občerstvení, ubytování a návštěva regionálního minimuzea.
Původně gotický kostel byl přestavěn na barokní v roce 1682, další přestavby v letech 1804 a 1928. Báň na kostelní věži byla osazena po roce 1898. Jednolodní, obdélný, s trojboce uzavřeným presbytářem s věží nad sakristií na severní straně. Loď kryta kazetovým malovaným stropem, v západní části je kruchta. Přesbytář sklenutý plochou křížovou klenbou, závěr 3 kápěmi. Hlavní oltář pochází z roku 1697 s obrazem sv.Michaela podle originálu Q. Renniho a sochami světců. Boční oltář sv.Anny z roku 1697, boční oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého od V. Schmidta je z roku 1739. Krucifix pochází z konce 15. století a byl přenesený ze zámecké kaple v Kynžvartě. Dřevěná socha Krista Trpitele z roku 1703 byla renovována v roce 1913. Kamenná kropenka z roku 1804, kamenná křtitelnice ze 16. století, kalichovitá s dřevěným víkem. Sochy sv. Floriána, Josefa a P.Marie jsou barokní z 1. pol. 18. století.
Na faře doložené už v roce 1317: jsou obrazy sv. Michaela archanděla z druhé poloviny 18. století a čtrnácti sv. Pomocníků, z téže doby.
Převezeny ze svého původního místa a umístěny u zdi kostela.
Při levé straně cesty z Dolního Žandova do Úbočí, blíž k Úbočí. Nedávno zakonzervované torzo kapličky s velkou klenutou nikou. Vedle kapličky druhotně osazen smírčí kříž.
Stojí v blízkosti kostela, pochází z roku 1705.
Stojí vlevo při silnici do Mar.Lázní, za křižovatkou se silnicí k zámku Kynžvart. Památkově chráněná socha světce je umístěna na kamenném podstavci a drží v levé ruce zavřenou knihu, na níž sedí Jezulátko. Socha pochází z doby kolem roku 1800, a původně stála v prostoru vedlejší křižovatky. Při rekonstrukci silnice byla přemístěna.
Sloup se sochou sv. Anny v blízkosti Křížového vrchu zanikl zhruba v polovině 20. století.
Obdélná, zděná, se zvoničkou s jehlovou střechou, původně prastarého založení, upravená barokně. V blízkosti kaple na výrazném skalisku vysoký kříž. Vše zaniklo počátkem 20. století, zařízení kaple přeneseno do kaplí v okolí.
Hrázděný dvoupatrový dům – lidová stavba z 18. století s vysunutou podstřešní chodbou. Spolu s dalšími domy byl zbořen v padesátých a šedesátých letech 20. století.
Stojí v jihozápadní části obce. V horní části pomníku vyobrazena postava vojáka s puškou u hrobu a nápis „Za vlast“ a v části pod tím deska s letopočty 1918 a 1945 a s nápisem „Věrni zůstaneme. Pro věčnou paměť, obyvatelé Dolního Žandova“. Pomník postaven 28.10.1958.
Vlevo při výjezdu z Dolního Žandova do Horního Žandova, při čp. 25, ve štítě hospodářského stavení vedle půdních oken. Nika ve stěně je orámovaná dřevěným zaskleným rámem se stříškou, uvnitř bývala soška Panny Marie. Po jejím odcizení zde je umístěna její sádrová replika.
Poloha Dolního Žandova a jeho poslání jako „Zemské brány“ dává předpoklad existence staršího sídla – tvrze, nebo hradiště. Sousední tvrz Amonsgrýn (později Boršengrýn), vznikla až koncem 13.století, ale to už několik staletí před tím bylo třeba důležitou „bránu do Čech“ nějak ochraňovat. Příhodné místo pro tyto účely jsem v roce 1998 našel východně od současné školy. Pahorek přímo navazuje s pozemkem školy a na své západní straně má několik výrazných skalek. Na jedné z nich, na straně obrácené směrem ke škole, je nověji vytesaný portrét vousatého muže (snad Jahn Hugel). Pahorek je obehnaný dobře znatelným příkopem, který se ztrácí v místech vjezdu ze sousedního pole na východní straně v délce asi 30 metrů a ve druhém případě je vlivem odebrání části svahu v severovýchodní části příkop odstraněn také v délce zhruba 30 metrů. Příkop na severní straně je dokonce vylámán ve skále a jeho délka je kolem šedesáti metrů. Objev tvrziště jsem 20.12.1998 oznámil archeologickému pracovišti v Plzni a Chebu a nyní čeká odborný archeologický průzkum.
Najdeme v jižní části Horního Žandova, při odbočce do Poustky. Pro vybudování památníku byl v roce 1924 využit starý úvoz vedoucí souběžně s dnešní asfaltovou silnicí. Uprostřed úvozu, v jeho rozšířeném místě, je vybudován kamenný podstavec nahoře zakončený kamenným křížem. Okolo jsou ve svazích úvozu umístěny kamenné desky se jmény padlých v letech 1914 – 1918. Vše je porostlé břečťanem a barvínkem.
V blízkosti Horního Žandova býval před lety mohutný granitový kámen, kterému se říkalo „Čertův kámen“. Na místě, kde se kámen nacházel stál kdysi dávno hrad. Jeho majitel byl zlý a hrubý rytíř, který by se rád oženil s dcerou svého rytířského souseda z Kynžvartu. Však ani dcera, ani její otec neměli zájem o „Čerta z Horního Žandova“, jak byl rytíř často nazýván. Aby dosáhl svého záměru, uzavřel rytíř se skutečným čertem smlouvu a upsal svoji duši, když mu pomůže ke sňatku s kynžvartskou dívkou. Už příští den mu satan oznámil, že ho dívka očekává. Rytíř nelenil, sedl na koně a pádil ke Kynžvartu. Před hradem potkal svoji nevěstu, která mu šla vstříc a zároveň ho varovala před svým otcem, který prý nechce o svatbě ani slyšet. Rytíř si vzal dívku zpět do Horního Žandova a brzy se slavila svatba. Během hostiny se objevil divný stařec s loutnou a venku se rozpoutala bouřka. Jakmile stařík sáhl do strun, popadla všechny chuť tancovat. Tančil i rytíř se svojí nevěstou. Stařík hrál stále rychleji a všichni tančili stále divočeji. Najednou stařík přestal hrát, pekelně se zasmál a loutnu rozbil o sloup. Popadl ženicha a vyletěl s ním oknem rovnou do pekla. Bouřka náhle ustala a po žandovském hradu nebylo ani památky. Na jeho místě ležel pouze mohutný kámen. Pravá dívka v době svatební hostiny byla se svým otcem v otcovském hradě a vůbec netušila, co se děje v Horním Žandově. Vždy o půlnoci bylo slyšet z pod „Čertova kamene“ z hloubi země hluk a nářek, který se střídal s ďábelským smíchem.
Uprostřed vsi na hrázi malého rybníčku kamenný neopracovaný jehlan vysoký 135 centimetrů, uprostřed bývala deska 30 x 35 centimetrů se jmény padlých a nezvěstných. Kolem pomníčku je několik větších kamenů.
Menší kaple v obci, u křižovatky cest. Obdélná 5 x 7 metrů, se sedlovou střechou, se zvoničkou na dvou dřevěných sloupcích, krytá cibulovou stříškou. Vnitřní vybavení venkovské, jednoduché, mše se zde slouží 1x ročně. Nad vchodem letopočet 1924.
Severovýchodně od obce proti proudu Podleského potoka je samota Javořina s hotelem známým pod názvem „Kňafák“. Až sem vede úzká asfaltová silnička. Za Javořinou se silnička mění v pěknou lesní cestu, při níž asi po 300 metrech stojí poutní kaple Panny Marie. Podle pověsti kaple vznikla v místech, kde Panna Marie pomohla z nesnází řezníkovi z Dolního Žandova ( mělo se stát kol. roku 1730). Ten na oplátku pověsil v místě své záchrany na strom obrázek Panny Marie a časem zde byla postavena dřevěná poutní kaple. V roce 1929 ji poničil padlý strom, ale byla hned opravena a v roce 1930 ji úplně zničil požár. V letech 1931 – 32 byla nově vybudována v hrázděném stylu, za přispění knížete Metternicha. Dnes je kaplička znovu opravena a opět slouží poutní tradici.
Vývěr radioaktivního minerálního pramene se nachází asi 200 metrů vlevo od silničky vedoucí z Podlesí k samotě Javořina. Radiovka se dříve stáčela do lahví a používala jako léčivá. U pramene za Podleským potokem stojí o samotě výstavný dům. Další minerální pramen je v jihovýchodní části obce.
Kaple zde pochází z počátku 19. století, obdélná, s polygon. závěrem. Stěny členěny půlkruhově uzavřenými, v závěru kruhovými okny, průčelí vrcholí trojúhelníkovým štítem. Loď sklenuta valenou klenbou s výsečemi, presbytář čtvrtkonchou s pásy. Na oltáři je obraz sv.Kříže od Stadlera (r.1839), socha světce, asi sv. Volfganga, pozdně gotická z 2. poloviny 15. století, socha sv. Anny z poloviny 18. století.
Stojí vlevo, v zatáčce, 5 metrů od silnice z Úbočí do Dolního Žandova. Vysoký kamenný pomník dříve osazený v horní části deskou se jmény padlých, dnes je deska rozbitá na malé kousky. Pomník býval zakončen vysokým litinovým křížem, jehož části jsou poházeny okolo.
Synagoga z let 1887 – 1889 byla zbořena r. 1960. Židovský hřbitov je středověkého založení, dnešní podoba i většina náhrobků pochází z 19. století. Ohradní kamenná zeď je na mnoha místech pobořena, náhrobní kameny pokácené.
V jihozápadní části obce na vysoké ostrožně stávala původně tvrz, která se jmenovala stejně jako vesnice – AMONSGRÜN. Poslední majitelé tvrze Amonsgrün byli Englhart a Albert z Kynžvartu, kteří ji používali jako náhradní sídlo po roce 1347, kdy byl jejich sídelní hrad Kynžvart zničen královským vojskem a jeho obnovení zakázáno. V roce 1360 vlastnil tvrz i se vsí Albrecht Nothaft a od jeho synů získal toto panství roku 1373 Boreš z Oseka (Rýzmburka). V roce 1347, 16. září, získal Boreš od císaře Karla IV. povolení ke stavbě nového hradu na místě staré tvrze. Boreš získal zároveň „Vyšší a Nižší Žandovy“ s tím aby „ … zboře městečko Žandov místo toho ustavil před tvrzí svou Boršengrün město znovu a tu tvrz aby dělal, zdi planky, příkopy a v tom městě aby měli trh každý týden v úterý, ve všech svobodách jako jiná města a městečka, bez škody jiným městům, jenž by týž den měly trhy okolo… a konečně aby popravu měli. (Sedláček).“ Hrad byl sice vystavěn, ale k založení městečka nedošlo. Stavba hradu byla dokončena roku 1380 a hrad byl pojmenován po majiteli – BORŠENGRÝN – BORSCHENGRÜN. V roce 1359 získává Boršengrýn Hyncík Pluh z Rabštejna a to tak, že ho vyměnil za hrad Orlík nad Vltavou, který získal od krále r.1369. Hyncík Pluh získal na podzim roku 1398 od krále povolení ke stavbě nového hradu na místě pobořeného hradu v Kynžvartě, který už v roce 1400 prodává Janovi z Leuchtenbergu. Znovupostavení hradu Kynžvart zapříčinilo ztrátu významu Boršengrýnu a ten byl od té doby pronajímán jako manství. Kol. roku 1426 držel hrad Mikuláš Fras, který se psal až do roku 1437 „z Boršengrýnu“. On a jeho synové prodali Boršengrýn jakémusi Valdenroderovi, který hrad prodal roku 1450 Bedřichovi z Faliče za 990 florentýnských. Roku 1452 od něho koupil Boršengrýn Jindřich z Plavna a usadil na něm hejtmana Hanuše Eldmana se šestnácti pěšími. Mezi prodávajícím Bedřichem a kupujícím Jindřichem vznikl spor o poddané (v červenci 1452). „… Chebští byvše v okolí (Boršengrýnu) hubenisebrali lid svůj a vedeni Otou ze Šparneka vytáhli dne 3. srpna k Boršengrýnu.. Měli 20 kusů nové střelby a několik starých děl, mezi nimiž byla i velká puška. Ačkoliv se několik dní ke hradu střílelo, přece se slabá posádka udržela. Konečně hrad podlehl a posádka zajatá odvezená byla do města (Chebu). Hrad vypleněn a zbořen. Dvacet šest tesařů a zedníků jej zbořilo a co nebylo zbořeno, prachem roztrháno bylo a zničeno. Takovým způsobem zničen hrad na věky a zboží jeho připojeno ke Kynžvartu.(Sedláček)“. Z knihy výdajů města Chebu se dovídáme, že týdenní obléhání Boršengrýnu přišlo město na 16 krav, 4 ovce, 525 liber dalšího masa, množství ryb různého druhu, chleba za 371 kop a 21 grošů, 105 liber másla, 49 sudů piva, 3 kotouče soli, přes 3 bečky medoviny. Jak popisuje zkázu hradu Boršengrýn Hans W.Dietl v překladu od Hany Šebestové (Sborník chebského muzea 1997, str.184 – 186): Vybírám: … V létě 1452 vyvrcholily šarvátky mezi Plavenskými, jimž náležel hrad a zboží Boršengrýn a Chebskými, kteří zase byli spojeni s kynžvartským Švamberkem. Plavenský fojt na Boršengrýnu, Friedrich (Bedřich) von Fielcz píše 20. července 1452 „těm z Chebu“ následující odpovědní list: „Vězte vy z Chebu, rado a celá obci, že já, Friedrich von Fielcz, chci být nepřítelem vás i všech vašich, pro vinu i nároky, které vůči vám a vašim mám a chci je proti vám uchovat. Já a všichni moji věrní pacholci, pomocníci a jejich pomocníci vám budeme škodit …. zvláště naši čest chceme bránit a nechceme vám pro čest a právo zůstat nic dlužni. Teď víte, jak se máte zařídit …“. V listu z 24. července 1452 vyzývá Jiří z Poděbrad Chebské, aby své spory s Jindřichem z Plavna vyřizovali před panem Burianem z Gutštejna. 2. srpna téhož roku se ujišťují Chebští, že Bohuslav ze Švamberka a na Kynžvartě jim nebude bránit při jejich tažení proti Plavenským: „ … a píšete nám, že našim nebude bráněno a spolehneme se plně nato .. a pokud jsme vám a dalším žalovali z přepadení a vypálení (tří vesnic) pánem z Plavna a jeho lidmi …“ O den později (3. srpna) vyrazili Chebští se souhlasem pana Bohuslava proti loupežnickému hnízdu Boršengrýnu. To vyplývá ze žádosti Chebských o pomoc, napsané radě (Markt)Redwitzu 4.8.1452: „Náš přátelský pozdrav k tomu, milí přátelé! Asi jste již slyšeli, že jsme včera tvrz Boršengrýn dali dobýt jistým množstvím lidu a nějakou zbrojí, kteří potom mají pevnost střelbou aj. zpracovat, jsme toho mínění požádat vás, snažně prosíce, abyste nám poslali 15 dobrých střelců a tovaryšů, aby u nás byli dnes nebo zítra včas, ať se snaží až k nám přijdou,budou se řídit našimi příkazy a budou je poslouchat. Nechtějte s tím váhat a nic protahovat, neboť na vás plně spoléháme. Dáno v pátek po obrácení Petra, anno dom. LII do.“ S pomocí redwitzkých střelců se pak podařilo pevnost Boršengrýn dobýt a zničit. Zdá se však, že Chebští přitom vystříleli většinu svého prachu, neboť jak v dopisu norimberské radě stojí: „Jak bůh chce, případ jsme vyhráli, avšak ne jen pro sebe, ale přitom také pro vás a pro jiné … proto prosíme vaši počestnost se vší snažností, abyste nám opět dodali prach, jakož i šípy a kule až do jednoho centu….“.
Asi o sto let později píše Pankraz Engelhart v Chebské kronice z roku 1560 o konci tvrze Boršengrýn toto: „ Jak pánové z Chebu zničili do základu zámek Wirschengrün, nachází se takhle popsáno. Anno Domini 1452. Když teď z myšleného zámku Wirschengrünu, ležícího nedaleko Kynžvartu, kteréž to panství vlastní pan Jáchym ze Švamberka, mnohé a rozličné loupeže se přihodily, též bylo mnoho jezdectva, jež se tu proti pánům z Chebu zdržovalo, vyšli ti z Chebu s vojenskou mocí a s jejich děly před výše zmíněný zámek Wirschengrün, obsadili a získali ho a přemohli uvnitř své nepřátele a odvedli je do Chebu. Tam dali každému co si zasloužil, vypálili zámek Wirschengrün, zničili a rozbořili jej až do základů, jak je na starém zničeném zdivu ještě vidět, kteréžto i nadále, tedy na věky má zůstat nepostaveno“. Tehdy zůstala v říčce ležet velká kamenná koule, kterou svého času přivezl do Chebu jeden sedlák. Myslel si, že tím něco dokáže. Ale sedlákovi bylo pod pokutou nařízeno, aby ohlášenou kouli vrátil, kde ji vzal a nechal ji tam pro památku ležet. Později byl také jeden, jmenoval se Rössler ze Žandova, který se od mládí ukrýval na Boršengrýnu a vyváděl pozoruhodné kousky a vyjížďky na silnice, zvláště vůči pánům z Chebu se choval jako nepřítel, na kterého bylo nutno si dát pozor. Jednou ho natrefil nedaleko Hradiska chebský žoldnéř Kuntz, jenž byl otcem Hermana Palierera. Ten ho postřelil šípem a pohřbil u sv. Jodoka. Sedláci ze Žandova ho ale v noci zase vykopali a mrtvého převezli zpět domů do Žandova“. Z mnohých poznámek vyplývá, že Žandovští stáli na straně Boršengrýnské, ale nikde se nedá najít odkaz na to, kde tvrz Boršengrýn hledat. Nedaleko od Kynžvartu – čtvrt hodiny od Kynžvartu – více prameny neříkají. Každopádně stála v blízkosti kynžvartského sedla, kudy vedla odedávna obchodní cesta z vnitrozemí Čech do Chebu a dále do Říše. (Tolik H.W.Dietl a překlad Hany Šebestové). Je zajímavé, že sto let po zničení Boršengrýnu se z poznámek dovídáme o nemožnosti jeho trosky lokalizovat a jeho poloha se vytratila i z podvědomí lidí. Přitom trosky Boršengrýnu ale stály až do roku 1846, kdy bylo zbytků zdiva použito pro stavbu hospodářského dvora pod hradem, v těsné blízkosti.
Přístup do hradu býval od jihu přes předhradí oddělené od okolí mohutným šíjovým příkopem. Předhradí bylo obdélné, ze kterého se dochovaly jen nepatrné stopy po hospodářských budovách, v jeho jižní části, podél vnitřní strany příkopu. Druhý, hlubší příkop, dělil předhradí od vlastního zadního hradu. Podle vyobrazení z roku 1683 byl hrad opevněn hradbami a dvěma válcovými věžemi v rozích k předhradí. Archeologický průzkum prováděný v letech 1982 –1984 archeologem chebského muzea PhDr. Pavlem Šebestou ale existenci těchto věží nepotvrdil. Obytná věž, jejíž základy byly sondami ověřeny, měla rozměr 10×10 metrů a tloušťku stěn 2 metry. Na severní straně od ní jsou základy obdélné budovy široké 8,5 metru Při její jižní zdi byl objeven jakýsi zbytek krbu – cihlová stavba s klenbou, silně začazená. Na západní zdi se ještě zachovala původní omítka s malbou červených růží a zlatých lilií. Na vnější straně budovy dále k severu byla odkryta cihelná dlažba, z čehož se dá doudit, že i tato část hradu byla zastavěna, patrně budovou lehčí konstrukce. Na třech stranách kolem hlavní obytné věže byl zachycen 2 metry široký parkán chráněný 1,6 metru silnou hradební zdí. V jihozápadním rohu parkánu byl přes padací most přístup do hradu jakýmsi průchodem, nebo průjezdem, jehož západní stěna byla podepřena šikmým zděným tarasem, jehož zbytky se ještě dnes dají spatřit. Příchozí, který se po mostě dostal do vstupní části hradu se zde musel otočit doprava a dva metry širokým parkánem obešel dvě strany obytné věže, aby se dostal k portálu příčné budovy a tím dále na zadní nádvoří. (Archeologický průzkum Pavla Šebesty a popis hradu jsem převzal z článku Libora Wettengla České památky č.2 r. 1994, str. 8 – 11). Bezpečnost hradu zajišťoval kromě obvodové hradební zdi a vysoké polohy nade vsí ještě rybník při západním úbočí hradního vrchu a dále na jižní straně ve skále vytesaný příkop, kterým dnes vede silnice. Ten odděloval vlastní hrad od předhradí s hradem a vedl přes něj padací most. Archeologický průzkum hradu byl ztížen i tím, že v blízkosti základu obytné věže byla v šedesátých letech minulého století postavena nevkusná chata, stejně jako plocha bývalého předhradí je narušena výstavbou několika rekreačních objektů.
Ve východní části obce, podél potoka, bývaly ještě počátkem 20. století sklárny. Najdeme zde ještě základy po několika budovách.
Obec Dolní Žandov: https://www.dolnizandov.cz
Projekt se realizuje s podporou Karlovarského kraje,
www.kr-karlovarsky.cz